Sobota začala drsně - budíček v 6:30, rychle dojet na nákup (odporoučela se stará žehlička a v obchodě byla sleva na pár kousků), nachystat děti a sebe a šup šup na sraz u metra. Rozhodla jsem se ignorovat dress code akce a místo erárního oranžového trička jsem se oblékla celá do kombinace černé a bílé - miluji proužky. O tričko se stejně porvaly holky, tak aspoň měly radost. Na místě srazu nás uvítal DJ, který zrovna pouštěl naši nejmilejší písničku (What does the fox say) a spousta louží a bahna. Ověřila jsem si, že je ještě dvacet minut do výjezdu kolony a rychle jsem otočila kolo a sprintovala zpátky domů pro holinky pro holky. Stihla jsem to s velkou časovou rezervou. Josí se pak nadšeně vrhla do nejbližší louže a Fanynka se odvážila až k moderátorovi a dokonce mu řekla i pár slov do mikrofonu. Pak už rychle holky usadit do vozíku a jelo se. Jízda to byla pomalá a místy pomáhala i policie. Celou cestu nás doprovázelo několik policistů na kole a u každé křižovatky hlídkovalo několik příslušníků a pomáhalo s dopravou.
Jen u jedné křižovatky nikdo nestál. Trochu mě to udivilo a ani jsem si nevšimla, že už na přejezdu padla červená a mají jet auta. Nastal zmatek - oranžový had cyklistů se dál valil přes přejezd, auta nervózně túrovala motory a ozval se i klakson. Přijíždějící cyklisté se naštěstí brzo začali uvědoměle zastavovat před křižovatkou, přesto hrozilo, že někdo netrpělivý vjede do zmatkující kolony. Já sama jsem byla ještě na silnici a snažila se rychle dostat na druhou stranu (na návrat zpátky nebylo ani pomyšlení - za mnou byli další cyklisté a mé kolo je příliš neohrabané a těžké na nějaké prudké manévry - cesta byla z kopce, na zastavení bych potřebovala všech tří brzd a otočka by zabrala déle, než dojezd na stezku). Vráťa s vozíkem jel kousek ode mne a instinkt mu velel, že se musí pokusit "zašpuntovat" sporné místo - aspoň než projedou opozdilci na vozovce. Rychle se proto přesunul k okraji kolony, chtěl se postavit na vedlejší přechod pro chodce. Neuvědomil si však, že má za sebou vozík s dětmi a před sebou ostrůvek s vysokým obrubníkem. Výsledek si domyslíte - s hrůzou jsem koutkem oka uviděla, kterak se vozík prudce zhoupl, naklonil, padl na bok na zem a doklouzal až k lampě uprostřed přechodu. To už jsem byla sama na druhé straně. S výkřikem jsem tudíž seskočila z kola, to zajistila stojánkem a vrhla se zpátky. V té panice jsem ho samozřejmě zajistila málo a tak kolo plynule spadlo na projíždějící tandemové kolo, přitom mě praštilo do kotníku a urazilo se zadní červené světlo. Vráťa se mezitím postaral o vozík a už po přechodu přešel na naší stranu stezky. Ve vozíku plakala Fanny, která se příšerně lekla a lehce se klepla z boku do hlavy. Josífka koukala a ani nedutala. Naštěstí se Fanny brzo oklepala a já dostatečně vynadávala na Vráťu (málem schytal i pohlavek - ještěže je moc vysoký a já prcek) a jelo se dál.
Zbytek jízdy už byl opravdu příjemný a pohodový. Občas se zastavilo na louce nebo hřišti (aby opozdilci mohli dohnat čelo kolony) a děti se tak mohly proběhnout. Jeden z doprovázejících policistů si mě zamyšleně prohlížel. Asi pořád přemýšlel, odkud mne zná. Já se na něho usmívala, moc dobře jsem totiž věděla, že právě on mi před půl rokem našel ztracenou Josífku a pak na kole projížděl parkem a hledal tu pravou maminku. Po chvilce jsem mu řekla kdo jsem a i s Vráťou jsme mu ještě jednou poděkovali. Byl rád, že se holce dobře daří a neopomněl dodat, že si ji máme hlídat.
To už se k nám přidalo i několik dalších kolon a já najednou zjistila, že už nejsem jediné nákladní kolo v davu. Navzájem jsme si pochválili kola a v příjemném rozhovoru dojeli skoro až do cíle.
Dojezdové místo byl rybník a jeho okolí na Praze 13. Tam už na nás čekalo občerstvení, stánky se soutěžemi, různé atrakce a zábava. Fanny se hned vrhla na plnění úkolů a už se těšila na nějakou výhru. Ještě netušila, co je to tombola a tak si myslela, že vyhraje opravdu každý. Mile mě překvapila při třídění odpadu, znalostech chování v provozu (u stánku Besipu) nebo při poznávání zvířat dle kůže a parohů. Zato u stánku s první pomocí absolutně pohořela - razítko dostala jen díky laskavosti zkoušejícího.
 |
| Fanny plní úkoly |
Konečně byla kartička plná a do tomboly jen chvilka. Zbývající čas jsem s holkou protančila u krásné muziky - jen jsem nepostřehla název kapely. U losování byla holka napjatá a netrpělivě svírala lísteček s číslem. Jenže nic - měla smůlu - o jedno jediné číslo. Pořád tomu nemohla uvěřit a nechápala to. Domů jela zklamaná a jen příslib čokolády jí uchránil od pláče. Ještě v noci se pak vzbudila a přišla se zeptat, jestli náhodou třeba nic nedostala proto, že nic nevěděla u toho stánku první pomoci. Cesta domů byla velice krásná. Jeli jsme opět ve skupince - už ale rychlejším tempem a bez policejní asistence. V sobotní podvečer bylo všude téměř pusto, na silnici ani na stezce skoro ani živáčka. Sundala jsem přilbu (kvůli mlze a mokrém povrchu cest jsem ji měla celou cyklojízdu), rozpustila jsem vlasy, nechala ujet hlavní skupinku a pomalejším tempem jsem jela za nimi. Kochala jsem se krajinou, občas zamávala na chodce (pár mi jich chválilo kolo) a jen si tak byla. Poslední úsek cesty jsem jela úplně sama - pánové si chtěli den ještě prodloužit. Později toho Vráťa trochu litoval, v onom prodlouženém úseku se mu podařilo píchnout kolo u vozíku.
 |
| Mohla si i vyzkoušet jinou verzi nákladního kola |
Doma jsme pak uložili holky a zrekapitulovali den. Letos to bylo poprvé, co jsme jeli Cyklozvonění komplet - až do této doby jsem jela vždy jen já - Vráťa měl povinnosti jinde. Účast byla veliká, chybělo nám tam ale hodně našich kamarádů a známých. Postrádala jsem takřka všechny zástupce obchodů, bylo méně politiků. Patrně je odradilo ošklivé počasí a brzká startovní hodina. Měli jsme však za to, že většinu z nich uvidíme na Velké podzimní cyklojízdě v neděli. O tom ale až v dalším článku.
 |
| Jediný přítomný stánek s potřebami pro cyklisty |
Žádné komentáře:
Okomentovat