Ráno předposledního dne bylo
nevlídné. Radost mi kalilo hlavně to, že jsme se tentokrát
museli odpojit od hlavní skupiny. Naši hostitelé vymysleli výlet,
který počítal s přesunem vlakem. Já vláčky ráda, nákladní
kolo ale nerado je. Rozhodli jsme si tedy udělat výlet vlastní.
Dopoledne jsme ještě jeli s celým
pelotonem. Dánové toho připravili opravdu hodně a nebylo času
nazbyt. Vše zajímavé nám tedy tentokrát řekli předem a mohli
jsme se zrychleně přesunout do města. Až mi to bylo líto. Míjeli
jsme nádherné baráčky, moderní komplexy, přístavní čtvrť.
Pauzu jsme si vydupali až v přístavu. Z něj zrovna vyplouvala
fregata historických lodí (pravda, upravených pro vození
turistů). A navíc zvednutý padací most! Přes nesouhlasné
pohledy průvodce jsme fotili a fotili. Nikomu se nechtělo jet hned
dál. To už na nás ale čekala proslavená malá mořská víla.
Její socha je v permanentních obležení turistů. Naštěstí můj
foťák ovládá funkci zoom – jinak bych ji zblízka ani
nespatřila. Ještě krátký pohled na moře a hurá zase k nádraží.
Tam jsme se rozloučili s výpravou a začali přemýšlet o další
trase. Až mě zahřálo u srdce, když za námi najednou vyběhl
jeden španělský delegát a zjišťoval, proč nejsme na peróně.
Myslel si, že čekáme na to až nám někdo pomůže s vynesením
kola. Ach, gentlemani ještě nevymřeli :o).
Protože se blížilo poledne, vyrazili
jsme hledat menší restauraci nebo kavárnu. Azyl nám poskytla
překrásná kavárnička, kde se snad zastavil čas. Nikdo nikam
nespěchal, každý si četl (pravda, většinou v počítači nebo
tabletu) a usrkával k tomu kávu nebo horkou čokoládu. Jó,
čokoláda... tu mají v Dánsku výbornou... horkou i studenou,
hořkou i sladkou... mňam. Vydatně posilněni jsme se jali
prozkoumávat město na vlastní pěst. Najednou tu nebyl žádný
průvodce ani jasně vytyčený cíl. Ze začátku jsme byli silně
nejistí. Hned v první ulici navíc chyběla ta příjemná
cyklistická stezka. Ani se nám nechtělo zpátky do provozu.
Chodník byl ale pod naši úroveň a vida, ono to šlo i bez toho
pruhu. S ním to však bylo o dost pohodovější.
Jak jsme se tak toulali, našli jsme i
kopec! Výškový rozdíl nic moc, pro nákladní kolo to bylo až
až. Cesta nás zavedla do parku, po zbytcích městských hradeb a
nakonec až k moři. Výlet nám zpestřil déšť, náladu nám ale
nezkazil. Jelo se nádherně. Stezky byly krásně upravené, chodci
měli jinak barevnou část cesty, všude zeleň a ticho. Křížení
se silnicí krásně intuitivní a bez zbytečných stresů. U moře
to kapku foukalo a jedinou vadou se nakonec ukázalo nenalezení
veřejných toalet. I ovečky na nás zabečely.
Jízda městem byla ideální pro
focení. Zajímalo mě hlavně neobvyklé parkování u nádraží
(kola naštosovaná nad sebe) i různé typy zabezpečení.
Respektive jejich absence. Hlava mi nebrala, že někdo dokáže s
klidným srdcem opustit takové fešáky a zamknout pouze zadní kolo
(a tím nemyslím, že je kolo za něj někde přivázané... pouze
je kolo znehybněno). I já bych dokázala většinu kol vzít na
rameno a odnést někam pryč. O tom, že většina sedel byla značky
Brooks a i doplňky nepatřily k nejlevnějším marno mluvit.
Samozřejmě, že jsme občas objevily vrak. Sem tam někdo ukradl
přední kolo, sedlo nebo i jen řídítka. To se ovšem týkalo kol,
která byla evidentně stará. Občas to vypadalo, že majitel se
prostě rozhodl, že když už mu někdo něco ukradl tak on tam ten
zbytek prostě nechá napospas osudu. Na jedné hromadě jsem
spočítala skoro osm pozůstatků – halabala naházených na sebe.
Jediná poctivě uzamčená kola (a to těžkým řetězem) byla ta
nákladní. Investice do nové christianie je prostě vysoká i tady.
 | |
| parkovací stání u nádraží |
Na hostelu jsme si dali skromnou (ale
výbornou) večeři a i vínečko na recepci měli. Vráťa odjel
vrátit nákladní kolo (fňuk, bude se mi stýskat) a já relaxovala
u počítačové hry. Když už jsme skoro spali, přijel zbytek
našich kolegů. Ve tvářích měli uštvaný výraz a evidentně se
něco nepovedlo. Z jejich vyprávění pak šel skoro mráz. Od vlaku
prý vedla nic moc cesta, hrad byl zavřený, mírně bloudili,
večeře se konala uprostřed nějaké matějské, její kvalita byla
mizerná... až nám záviděli, jak hezky jsme si projeli město a
okolí. Vyměnili jsme si ještě pár zážitků a byl čas jít na
kutě. Ráno nás čekalo balení, odhlášení z hostelu a
(tentokrát už pěší) rozloučení s Kodaní.
 | |
| já bych se bála nezamknout takovýho krasavce |
Žádné komentáře:
Okomentovat