Dnešní den jsem už měla celý zažít
po boku Vráti. I s holkou jsme byly připravené ráno u nákladního
kola a těšily se na výlet. Ostatní se zase těšili na Josífku.
Každý se na ní culil a cvrlikal svým jazykem. Trošku se jí z
toho motala hlava, ale úsměvy rozdávala na všechny strany.
Organizátoři si na nás dneska vzali malý megafon a pro jistotu
před odjezdem zhruba vysvětlili trasu výletu. Cílem bylo seznámit
se s infrastrukturou města.
Formální program jsem nechala na
starosti manželovi a sama vytáhla foťák a začala dokumentovat.
Pár fotek mi trvalo, než jsem se naučila fotit nerozmazaně.
Dánové nás navedli na bezproblémovou trasu bez větších
překážek. Jen se mi zdála nějaká povědomá... no jo, vždyť
tuhle stezku jsem pozorovala včera z metra. Zajásala jsem, dojela
Vráťu a začala ho upozorňovat na zajímavosti. Už včera jsem si
všimla nádherné školy a hlavně – na jejím parkovišti bylo
snad deset cargo kol. Ani dvě nebyly stejné a všechna
vypadala nádherně. V okolí nebyla žádná silnice a děti si
hrály bez omezení – dokonce ani okolo školky nebyl žádný
plot. Připomínalo mi to severskou mentalitu a zvlášť jejich
nechuť k záclonám v oknech. Oni přece nemají co schovávat.
parkoviště u školky |
Pohodovou jízdou jsme se dostali na
první zastávku. Ejhle, naši hostitelé nás dovezli do naší
oblíbené laboratoře/půjčovny. Tam už čekal hrdý provozovatel
a před ním byly vyrovnané exponáty. Nadšeným aktivistům
vysvětlil historii dílny, ukázal interiér, dovolil nám vyzkoušet si pár
vybraných modelů a nechal si napsat názor na význam cyklistické
dopravy. Část výpravy uchvátila i jejich trička a koruny rychle
měnily majitele. Ani se nám nechtělo jet dál.
Jak jsme tak jeli městem, došla mi
jedna věc. Během jízdy jsem vesele konverzovala, fotila, kochala
se... a vůbec
nepřemýšlela nad ostatními účastníky silničního provozu.
Nemusela jsem přemýšlet o rychlostech, odbočení, křížení
aut, pravidly aj. Všechno bylo krásně plynulé, intuitivní a
ohleduplné. Auta jezdila pomaleji než v Praze, semafory byly
označeny ikonou kola, pruh pro kola byl dostatečně široký a
oddělený travnatým pásem. Průjezd křižovatkou byl modře
označen, odbočení bylo vždy nepřímé a všichni byli strašně
ohleduplní. Troubil (zvonil) jen málokdo, pro případné chyby měl
každý pochopení. Skoro až nuda. Jen bylo občas cyklistů trochu
moc a před světly se tvořily dlouhé fronty, které nestihly
projet na jeden světelný cyklus. Většina města lze navíc projet
na ten samý převod. Kopec se sice skoro nedá najít, kompenzuje to
však silný protivítr.
není nad označené semafory |
Cesta nás zavedla i na náměstí, kde
byl (mimo jiné) automatický sčítač cyklistů – i s displejem.
Přijeli jsme dopoledne a číslo bylo okolo čtyř tisíc lidí v
jednom směru. Slušné... Jako místní zvláštnost nám taky
ukázali obří ukazatel počasí – teploměr a socha panenky na
kole a panáčka s deštníkem. Měl být viděn jen jeden z nich,
cosi se však pokazilo a my se mohli kochat oběma. Jako třešinka
na dortu se jevil vynález u světelné křižovatky. Aby cyklista
nemusel sesedat, město mu postavilo speciální zábradlíčko pro
opření nohy (nenapadá mě trefnější popis).
To už se blížil čas oběda a my
zamířili do místní botanické zahrady. Tam už na nás čekaly
sendviče. Počasí bylo zrovna slunečné, každý tedy vytáhl deku
a usadil se do trávy. Trochu jsem znejistěla. Minulý večer pro mě
sice jídlo zbylo, co ale dneska? Počítá se mnou někdo? Nebo si
mám odskočit do stánku a něco si koupit? Vyslala jsem Vráťu pro
informace. V krabici se jeden sendvič krčil a jedna z organizátorek
mi dala svolení ho sníst. Spokojeně jsem se usadila. Zhruba v
polovině jídla jsem si všimla, že manžel oné organizátorky
kouká nechápavě do prázdné krabice a ptá se po svém jídle...
ajaj... já jím JEHO příděl! Nabídla jsem se, že mu koupím
náhradní. Starší pán byl ale gentleman každým coulem a jen se
na mě usmál (a odešel si koupit jiný do nedaleké restaurace). Po
jídle jsme se vydali na prohlídku zahrady. To už se zase blížil
dešťový mrak a my se vydali na cestu.
Před deštěm jsme se schovali na
univerzitě. Čekaly nás hned dvě přednášky na téma cyklistiky.
Obě byly nesmírně zajímavé a i Josífka se chovala velice
slušně. Při odjezdu si na mě počíhal onen mračící se
organizátor se včerejška. Že prý mu nevadí, že jsem se přidala
do pelotonu, ale jestli prý hodlám taky zaplatit? A co další dny?
Trochu mne zaskočil, jeho tón nebyl zrovna příjemný. Nicméně
jsem ho ujistila, že za své jídlo hodlám zaplatit a že vše
vyřídíme spolu s Vráťou. Stačí, když mi řekne, kolik mu mám
dát. To ho trochu zaskočilo a začal koktat cosi o kanceláři. A
zmizel. Brzo jsem pochopila, že to není špatný člověk.
Jen nemá rád, když mu někdo mění plány. Česká expedice mu je
měnila pořád. První člověk navíc (v tom nebyla naše země
jediná), potom požadavek speciálního kola kvůli dítěti a před
univerzitou mu navíc polovina Čechů řekla, že místo jeho
programu radši pojedou na cyklistický festival. Nedokázal se s tím
příliš vyrovnat. Korunu tomu nasadilo vrtkavé počasí. Když nám
chtěl ukázat vzácnou architekturu a při slovech: „Do této
ulice nesmí jezdit auta, pokud nemají speciální povolení.“ se
zrovna do této ulice potřebovala dostat dodávka a naše tlupa jí
stála v cestě. Ani nedokončil projev a jeli jsme se podívat na
další zvláštnost pro cyklisty. Tentokrát to bylo spíš taková
raritka. Zkusmo nainstalovali u jedné z cest speciální odpadkový
koš. Je nakloněný tak, aby se do něj daly odpadky hodit za jízdy.
Místní se dost divili, že si taková tlupa cizinců fotí obyčejný
odpadkový koš.
Další zastávkou bylo Rudé náměstí.
Bylo tak pojmenované na počet kubánské restaurace, kde se (prý)
zastavil na něco dobrého i Castro. Dánové nabarvili celou plochu
na červeno, přidali pár rekvizit a zasadili stromy s červeným
listím. Malou chybičkou teď je, že červený povrch cyklostezky
za deště mírně klouže... a v Kodani prší skoro pořád. Po
chvilce duševního boje se náš „vůdce“ rozhodl, že opustí
nalinkovaný program a pojedeme se také podívat na onen festival.
Po dojezdu nás však čekalo zklamání. Festival se konal jinde a
jindy. Z tohoto místa teprve odjížděli účastníci spolu se
soundsystémem. Nakoukli jsme tedy aspoň do dílny a vyfotili si
nádherné grafitti.
Blížil se večer a s ním prohlídka
kanceláří organizátorů, výšlap na točitou věž (s
observatoří nahoře) a slavnostní večeře. Celé to ještě
obohatil člen irské expedice svým guerillovým zahradničením.
Na dvoře u kanceláří se
neplánovanou atrakcí stalo naše nákladní kolo. Za mírného
deště si každý chtěl vyzkoušet, jak dobře se řídí (nebo se
v něm vozí). My jsme mezitím začali řešit organizační potíže.
Christianii jsme měli zapůjčenou do pondělí. My jsme se ale do
Prahy vraceli už v neděli večer. Manželovi se podařilo zajistit
předání pomocí recepce na hostelu, nějak ale zapomněl na
složenou kauci. Co teď? Pětset dánských korun není zrovna málo.
Do toho se ještě začínal ozývat organizátor, že by měli
všichni (důraz na toto slovo a významný pohled na mou maličkost)
vyrovnat své účty, jinak nebude večeře pro nikoho. Vráťa
bytostně nesnáší takovéto situace. V nouzi nejvyšší jsem si
vyžádala telefon na provozovatele půjčovny a po pár telefonátech
bylo vše uspokojivě zařízeno. Kolo předáme jednomu z
provozovatelů u něj doma a on nám za něj dá peníze. Teď ještě
ta večeře. I to se po chvilce podařilo dojednat a mohli jsme
vyrazit.
Po mírném bloudění jsme našli
točitou věž. U jejích vhodových dveří se asi natáčel nějaký
film. Celé náměstí bylo ponořeno do uměle vytvořené mlhy a my
jen ztěží našli naší průvodkyni. Vráťa nesl Josífku, já se
ho držela za bundu a krok za krokem jsme se brodili mlhou. Svým
způsobem to bylo nesmírně romantické. Výhled na město stál
rozhodně za námahu. Věž je vysoká a ani zatažená obloha
nedokázala skrýt krásu Kodaně. Na dlouhé rozjímání nebyl čas,
žaludek hlásil nutnost večeře. Před restaurací jsme stáli jako
první a nervózně podupávali. Bohužel, Josífka už měla
výletování plné zuby (které zatím ani nemá). Vynikající
večeři jsme tedy do sebe skoro naházeli a potmě vyrazili zpátky
do hostelu. Ostatní to sice neviděli rádi, ale věděli, že ráno
se zase uvidíme. Společný sobotní výlet jsme měli absolvovat
jen zčásti, čekal nás ale nabitý vlastní program.
Žádné komentáře:
Okomentovat