Poslední den se mi ani nechtělo
vstávat. Vidina plahočení se s bagáží (místo pohodlné jízdy
na kole), bezcílné bloumání městem a nakonec úmorná celonoční
cesta autobusem – no koho by to už předem neotrávilo. Zapomněla
jsem však na zálibu mého muže v plánování.
Už den předem sestavil možné trasy
okolo místních zajímavostí, ráno přebalil všechny
zavazadla tak, aby se dala zapojit za kolo a domluvil jeho vrácení
až na pozdní večerní hodinu. Já sama jsem si v předstihu
všimla, že místní snídaňový bufet se dá za „pár“ korun
předělat v polední menu a ještě před snídaní jsem se
domluvila s personálem. K obědu jsme si tedy vytvořili každý
několik sendvičů dle chuti a bylo vyřešeno. Zbývalo už jen
odhlásit se z hostelu, pozdravit pár zbylých kolegů a hurá na
závěrečný výlet.
 | |
| plně naložené kolo |
Místní verzi MHD jsme ihned zavrhli.
Ne že by byla špatná... jen bylo docela hezké počasí a peněz
už taky moc nezbylo. Měli jsme i dost času, pomalým krokem jsme
tedy procházeli parkovitou krajinou a po chvilce se vnořili do
města. Cestou jsem si všimla na zemi značkového dětského
svetříku. Má česká duše mi radila: „Zvedni ho a strč do
batohu. Holky by ho ještě unosily.“ Nakonec jsem odolala sirénám
a jen jsem v duchu politovala rodiče, kteří se teď po něm asi
shání. Po pár metrech nás najednou s hlukem dojely dvě cyklistky
a že prý jsme něco vytrousili na cestě. A podávají mi onen
svetřík. S úžasem jsem si vzpomněla, že okolo nás obě slečny
letmo projížděly (nebýt křiklavých holinek, ani bych si jich
pořádně nevšimla). Poděkovala jsem tedy a vysvětlila situaci.
Ještě dlouho jsem se pak v duchu červenala, když jsem si
uvědomila rozdílnost výchovy.
Ve městě jsem vytáhla foťák a jala
se dokumentoval kola. Fotila jsem si kola exotická, výstavní,
nezvyklá i zdánlivě obyčejná. Ať žije vynálezce digitálu.
 | |
| "parkoviště" u paneláku |
Zanedlouho nás obklopil dav lidí s
batůžky. Ze začátku jsem si myslela, že je na nábřeží tak
živo, protože je neděle okolo poledne. Až když mi nějaká paní
chtěla vnutit samolepku a divila se, kde mám kartičku, uvědomila
jsem si pravý důvod. Městem procházel pěší maraton
(walkathon). Nejednalo se o uzavírku silnic, násilné oddělení od
běžných chodců nebo záplavu reklamních balónků nad hlavou
(jak známe z Prahy). Místo toho jen prostě pohodových krokem šel
mnohasethlavový dav lidí. Šlo se vycházkovým krokem, někdo v
pohorkách a jiný jen v sandálech. Staré paní a matky s kočárky,
každý si švitořivě povídal s ostatními. U křižovatek stál
člověk ve vestičce a v rukou dřímal šipku se směrem a vesele
ukazoval. Úsměv byl vůbec
všudypřítomný. Zavrhli jsme tedy původní plán a na dlouhou
dobu se k davu přidali.
 | |
| walkatoncům hrála do kroku i veselá kapela |
Nedaleko centra jsme se vydali vlastní
cestou a promněnili poslední koruny za suvenýry a sladkosti. Ještě
pár zastávek v parku a u kanálu a byl pomalu čas jít vrátit
kolo. Náhlý prudký liják nás zaskočil, netrval naštěstí
nijak dlouho. Kolo jsme bez potíží vrátili a zjistili, že
zastávka autobusu je sice blízko, ale bez jakéhokoli zázemí.
Kojení v dešti na lavičce není zrovna pravé ořechové. Autobus
přijel bez výrazného zpoždění a mohli jsme nasedat. S lítostí
jsem vzpomínala na luxus vlaku. Tentokrát musela být Josífka
celou dobu upevněná v autosedačce a to se jí vůbec
nelíbilo. Všichni okolo nás ztuhli už při našem nástupu.
Zřetelně jsem viděla šok v jejich očích a myšlenku, že tuhle
noc se asi nikdo nevyspí. Brzo jsem rezignovala, vyndala holku ze
sedačky a začala krmit. Jen jsem se modlila, aby autobus nikde
nehavaroval.
Holka ani nestihla usnout a už tu byl
trajekt. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Na trajektu jsem jela
naposledy ještě v dětství – a to jen přes Balaton. Z autobusu
jsem skoro vyběhla. Na krajinu už padala noc a foukal silný vítr.
Horní palubu jsme si proto jen rychle prohlídli a šup do tepla.
Tam na nás zaútočila komerce. Samé upoutávky na výhodný nákup,
automaty na pití i plyšáky, restaurace. Podlaha se houpala a cesta
utíkala velice rychle. Po výjezdu autobusu Josífka skoro okamžitě
usnula a i já jsem začala klímat.
 | |
| trajekt byl opravdu luxusní |
Probudil mě nezvyklý pohyb autobusu.
Venku se míhaly lampy a projížděly jsme asi nějakými tunely
(nebo podjezdy, v té tmě se to nedalo moc poznat). Ze svého úhlu
pohledu jsem začala mít dojem, že stále více najíždíme na
levou stranu silnice. Uvědomila jsem si, že jedeme v kuse už
rozhodně víc jak čtyři hodiny a začala jsem se trochu bát.
Řidič jel rychle, cesta byla monotóní a ideální na mikrospánek.
Nehrálo rádio ani televize, všichni poklimbávali. Co teď? Byla
jsem sice připoutaná, holka byla v sedačce (a i ta byla jištěná
pásy), přesto se mi nechtělo zpestřovat si dovolenou nějakou
havárií. Když už jsem se začala ošívat, autobus zamířil k
odpočívadlu. S úlevným povzdechem jsem si šla ven protáhnout
kosti. Komu se zastavení nelíbilo byla Josífka. Od tohoto okamžiku
se jí nedařilo znovu zabrat a já následující tři hodiny skoro
v kuse kojila. Asi jsem si to měla prožít, abych si nějak
zasloužila tu igelitku sladkostí koupených na trajektu.
Praha nás přivítala teplým počasím.
V metru jsem mi padala hlava únavou a domů jsem se sotva dovlekla.
Neplánovaně jsem návrat domů oslavila švédským ciderem –
koupila jsem si ho na trajektu a Vráťovi se ho podařilo kousek od
paneláku prorazit o asfalt. Naštěstí má rychlou reakci a tak
zachránil víc jak polovinu plechovky. A pak už se jen relaxovalo,
vybalovalo a stahovaly fotky. A spalo a spalo a spalo :o).
Žádné komentáře:
Okomentovat