Tak jsem po letech na rodičovské dovolené zase začala jezdit do práce. Ze začátku samozřejmě MHD. Trvalo to přesně 30 minut a já nechtěla riskovat pozdní příchod pro dítě do školky. To se ale nevztahovalo na víkendy - a já prozatím pracuji i o víkendech. V hlavě mi tudíž hlodal červík navádějící k jízdě na kole. Narážel však na můj strach z neznámého. Dokáži zabloudit i v příliš velkém bytě - natož pak někde v neobvyklých končinách Prahy. Manžel mi ochotně ukazoval cestu na mapě, já se však stále bála. Nakonec rezignoval a přestal se mě ptát.
Pak jednou na víkend odjel a děti s ním. Venku bylo krásně, neodolala jsem a vytáhla kolo. Našla jsem i mapku, křížkem si vyznačila místo startu i cíle a jela jsem. Trošku uklidňující bylo to, že jsem nemusela být v práci na čas. Neměla jsem to tudíž tak moc stresové. Přesto jsem znejistěla, když jsem začala bloudit v hlubinách Zahradního města. Nakonec se mi však podařilo se vymotat a já přijela celá šťastná do práce. A druhý den zas. A jelikož třetí den byl státní svátek, jela jsem i ten. Jenže pak nastal všední den a kolo šlo opět do "garáže". Tam zůstalo až do víkendu, kdy už jsem vyrazila jako profík. V týdnu zůstávalo hezky uklizené. Manžel trpělivě čekal, jestli se někdy odhodlám i v týdnu.
Zlom nastal o prázdninách. Pro děti si ráno přijela babička a já se podívala na kolo... důrazně... Měla jsem totiž silnou motivaci - a velice neobvyklou. Občas totiž trpím na silné bolesti PMS (nehodlám termín rozepisovat - většina lidí si pod tím dokáže představit čím procházím). Měla jsem křeče, nafouklé břicho a bolely mě záda. Taky hlava mi dávala zabrat. A na tohle všechno mi pomáhá jízda. Takže jsem začala vytahovat kolo - pevně přesvědčená, že tentokrát pojedu a rozhýbám to. Moje máma se na mě podívala a zeptala se, co blázním. Řekla jsem jí, že dneska jedu na kole. Proč? PMS. Máma jen vědoucně kývla hlavou a jen se zeptala, proč si beru těžké elektrokolo a nevezmu si radši lehčího Sobíka? Protože mě čeká kopec a tam mi elektrika pomůže :) . Pochopila a na nic víc se neptala. Tak jsem jela.
Byl to úžasný pocit. Do práce jsem přijela o pět minut rychleji, než autobusem. Většina zdravotních potíží byla pryč. A já byla hrdá jak páv. Od té doby už jsem jela do práce v týdnu několikrát. Den ode dne jedu jistěji, klidněji a pohodlněji. Jen křižovatky mi občas dělají trable (křížím několik pruhů a auta na moji rychlost nejsou moc zvyklá). To všechno se ale poddá a do podzimu to bude super. A pak už se nebudu bát, že nestihnu školku. Vždyť na kole jsem většinou minimálně o pět minut rychlejší, než autobus! A nemusím čekat na spoj :)
A jak jezdíte vy? Autem? MHD? Na kole? Nebo máte práci tak blízko, že chodíte pěšky? Tak či tak přeji včasné příchody a žádná zpoždění.
Žádné komentáře:
Okomentovat