Necháte se snadno vystresovat okolím?

Naše holka je šikovná, jedna věc je pro ní ale nepředstavitelná - nechce se naučit smrkat. Nevím proč, prostě to tak je. Každá rýma se tudíž změní v obrovský problém, zakončený ošklivě znějícím kašlem. Doktorka mě uklidnila, že i takhle kašlající může do školky a dostala jsem dlouhý seznam toho, čeho si mám všímat pro případ komplikací.
Při nachlazení jsem tedy několikrát denně kontrolovala teplotu, jazyk, krk zvenku i zevnitř, výraz očí a případnou skelnost, ospalky... časem už z toho byla poměrně rychlá rutina. Bylo to otravné, ale měla jsem jistotu, že dítě do školky posílám sice kašlající, ale víceméně zdravé.
Byla jsem klidná až do noci ze soboty na neděli. Zhruba v pět ráno mě probudilo nešťastné: "Mami, mě bolí ouško." Manžel zalapal po dechu (má osobní zkušenosti s pícháním uší při zánětu), já nic takového nezažila, tak jsem holce jen dala pusinku a poslala ji ještě spát. Kupodivu usnula a tvrdě spala až skoro do půl deváté. Když jsem se jí pak ptala, jestli ouško pořád bolí, ani si nevzpomněla, které to vlastně bylo. O něco klidnější jsem se tedy vypravila do školy (zrovna tu neděli jsme měli přednášky až do večera) a manžel holku bedlivě hlídal. Další noc už byla v klidu a já zadoufala, že to byl jen planý poplach.
Do nejtěžší zkoušky semestru chyběly už jen dva dny. Hlavou se mi honila historická data, události, politické směry a náboženská hnutí. Těsně před polednem jsem dala spát mladší dcerku, zapnula pračku na dvouhodinový režim a šla se ponořit do učebnic. Najednou telefonát ze školky. Dramatický hlas mi sdělil, že Fanynku bolí ouško a ať si pro ní ihned běžím. Byla jsem zmatená jak včela z jara a tak jsem jen popadla klíče a telefon a vyrazila. Ze zkušenosti vím, že jak Josífka jednou usne, spí nejméně dvě hodiny - spíše tři a půl. Navíc je zvyklá, že po vyspání si ještě sama hraje v postýlce a já do pokoje vejdu až těsně před půl čtvrtou. Školka je jen pět minut od bytu, s trochou štěstí si vůbec nevšimne, že jsem byla pryč.
Ve třídě mě Fanynka čekala už oblečená a se svačinou v ruce. Fňukavě ukazovala přesně na opačné ucho než v neděli. Na první pohled se jevila zdravá, u zánětu je však lepší okamžitá návštěva specialisty. Učitelky se navíc tvářily, jak kdyby měla holka každou chvílí padnout na zem a já sama jsem byla ještě pořád duchem kapku mimo (konkrétně někde mezi vznikem starořeckých polis a politickým systémem Athén). Popadla jsem tedy holku a vyrazila k domovu. Cestou jsme šly kolem ordinace dětské lékařky, napadlo mě tedy zeptat se jí na názor. Ta mě ihned poslala na ORL, které bylo jen o patro výše. Žádanku prý nepotřebuji, stačí když řeknu, že holka chodí zrovna k této dětské doktorce. Nakoukla jsem tedy do čekárny a zjistila, že je před námi jen pět lidí. Rozhodla jsem se tedy počkat. Zavolala jsem sousedce, která bydlí o patro výše a ta slíbila, že dá pozor na případný pláč (a v případě nouze mi okamžitě zavolá). Pak už jsem jen čekala. Fanny si vesele hrála v dětském koutku, snědla si svačinu a pořád na nás nedošla řada. Jak se tak nekonečně vlekly minuty, všimla jsem si upozornění o placení poplatku za návštěvu lékaře. Sakra... teprve v ten moment jsem si uvědomila, že s sebou mám opravdu jen telefon a klíče. Sestřička v recepci mě uklidnila, že platí jen dospělí pacienti a děti to mají zdarma. Nakonec jsme čekaly více jak hodinu. To už jsem byla notně vystresovaná, v rukou svírala telefon a skoro tloukla hlavou o zeď. Kdybych tušila, že pět lidí bude trvat tak dlouho, tak bych přišla až s oběma holkama. Těsně před vstupem do ordinace jsem zapředla rozhovor s další čekající. Bezelstně se mě zeptala "A máte s sebou aspoň doklady?" "Ehm, ne." "A co kartičku pojištěnce?" "Ehm... ani svojí, ani dcery." Došlo mi, že nás vlastně můžou po hodině čekání poslat domů bez vyšetření. Do ordinace jsem tedy vstupovala zpocená hrůzou. Doktorka si můj výraz vysvětlila asi strachem o dítě. Uklidňujícím hlasem se mě zeptala, jestli už jsme u nich někdy byly. Ne. Máte kartičku pojištěnce? Ne. Tak aspoň rodné číslo dítěte? Nepamatuji. Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsem si uvědomila, že dětská doktorka je hned pod námi a určitě je ještě v ordinaci (nebo aspoň její sestřička). Dohodly jsme se tedy, že doktorka dítě vyšetří a její sestřička zavolá té dětské. Já jsem musela vypadat jako šílená matka... bez dokladů, blábolící cosi o druhém dítěti spícím doma o samotě, přítomné dítě vyděšené z nepříjemné procedury... Vyšetření naštěstí ukázalo, že uši jsou jen mírně zarudlé a budou stačit kapičky. Na rozloučenou je alespoň Fanny rozesmála novým tričkem (na kterém byl žralok s chobotničkou v puse).
Vyzvedla jsem si recept a rychle zamířila k domovu. Cestou jsem zavolala sousedce a ta mě ujistila, že v bytě bylo ticho. Po příchodu ještě běžela pračka a tak jsem opatrně otevřela dveře do dětského pokoje. Josífka ležela v postýlce, mírně chrápala a jen škubla nohou při zaslechnutí nenadálého šramotu. Spala ale dál. Zase jsem tiše zavřela a vrátila se k starší holce. Josífka se nakonec probudila až skoro ve čtyři - vyspinkaná do růžova a rozesmátá. Jen ji udivilo, že je sestřička už doma a nemusíme pro ní do školky. Vzala jsem obě holky na nákup a cestou jsme se konečně stavily v lékárně pro ty kapky. Doma jsem je hned nakapala a Fanynce se to rozhodně nelíbilo. Už ráno ale jásala, že jí ani jedno ouško nebolí.
Hluboko v noci jsem přemýšlela, proč byl dnešek takový zmatený. Jak to, že mě nenapadlo vzít si peněženku s doklady? Proč jsem nešla k doktorce až po vyspinkání mladší holky? Ordinační hodiny přece byly až do večera a já to věděla. Jak to, že jsem nebyla schopná složit jedinou rozumnou větu při rozhovoru s doktorkou? Došlo mi, že to byl souhrn špatných faktorů - blízkost extrémně těžké zkoušky, nenadálé vytržení od učebnic, naléhavý tón učitelek ve školce a obecný strach ze zánětů a píchání oušek. Prostě jsem se nechala strhnout okolím a parádně se vystresovala nad víceméně banální situací. Děje se to i ostatním, nebo jsem bílá vrána? Už se vám někdy stalo, že vám události tak nějak proklouzly mezi prsty a vy na ně měly jen minimální vliv?

Vždyť se stejně jen fláká doma

Už od dětství se každý z nás ocitl někdy ocitl doma v době, kdy tam být neměl. Většinou se jednalo o nemoc, občas nějaké to záškoláctví, v dospělosti doba dovolené. Pokaždé je to zvláštní pocit - jste doma, zpravidla o samotě, v televizi nic neběží, uklízet se vám nechce (v případě chození za školu se dokonce i trochu bojíte každého zazvonění u dvěří nebo telefonu).
Jako dítě jsem se nechovala zrovna ukázkově a občas se ze školy "ulila". Byl to zvláštní pocit. Víte, že děláte něco špatně, snažíte se chovat tiše a neupozornit na sebe sousedy. Černé svědomí zaviní, že vás to volno vlastně ani netěší, zpátky do školy se skoro až těšíte. Velice podobně jsem se cítila i při úplně první dovolené. Bylo to po dlouhém období náročných směn a já najednou zcela vypadla z pracovního procesu a vlastně se i bála, že se beze mne v kanceláři neobejdou (ach, jak naivní). Nadskakovala jsem při každém zazvonění telefonu a po týdnu se vrátila celá nervózní do práce. Opravdovou dovolenou jsem si vychutnala až na druhý pokus.
Léta plynula a já se najednou zase ocitla sama doma. Bylo to při prvním těhotenství. Ze začátku jsem ho špatně snášela a lékař mě dlouho přemlouval na podepsání žádosti o rizikové. Jenže to by znamenalo, že bych byla doslova zavřená doma - s pouze dvěma povolenýma vycházkama denně. A to v přesně určených časech. Jen si to představte - v parném létě nemůžete do bazénu, do kina ani na festival. Natož nějaká dovolená - a to se vám jen houpe žaludek, jinak jste zcela zdravá osoba. S díky jsem tedy odmítla. Nakonec jsem odešla z práce v normálním termínu - tj. cca měsíc před porodem. Seděla jsem doma, koukala do zdi a přemýšlela. Po týdnu byl byt uklizený jak klícka. Všechno pro dítě a k porodu bylo připraveno. Oblíbené filmy shlédnuty snad třikrát za sebou. A já měla neustále ten pocit, že bych měla být v práci a dělat něco pořádného - a ne se tady jen tak povalovat a čekat. Kdybych tak tušila, jaký frmol mě čeká. S malým dítětem se už člověk na víc než pár hodin nezastaví (a to jen když dítě spinká).
Když se vše ustálilo a nastal zase klid, podařilo se mi začít dálkově studovat vysokou školu. Do toho přišlo ještě druhé dítě. Najednou už nebyl na nějakou zahálku čas. Brzo ráno vstát, postarat se o děti, jedno vypravit do školky, s druhým jít nakoupit a rychle zase domů. Tam se věnovat dítěti, připravit si věci k učení a uvařit oběd. Po jídle dát dítě spinkat, celý byt vrátit do použitelného stavu a rychle sednout k učení. Mé druhé dítě je zlaté - hezky spinká od poledne do zhruba tří hodin. Takže mám spoustu času na učení, psaní referátů, překládání apod. Na přednášky chodím o víkendu, všechnu látku se tudíž musím doučit samostudiem. Nejpozději v půl čtvrté už ale musím holku probudit a rychle do školky vyzvednout tu starší. Tím učení končí. Starší dcerka je ve věku věčných otázek: "Mamí, proč to tak je? Mamí, co to je? Mamí, jak to funguje? Podívej mamí, to jsem nakreslila!" Pusa se jí zavře jen na pár minut během svačiny. Do toho se občas holky poperou o nějakou hračku a tak je tu pořád živo. Naštěstí obě odpadnou okolo sedmé a nejpozději v osm obě tvrdě spí. Na nějaké velké učení to už ale není. Byt se musí znovu poklidit, nádobí umýt a ani manžela není radno zanedbávat. Okolo desáté si obvykle sednu v klidu k počítači a dělám už jen lehčí věci.
Je to věčný kolotoč a já mám občas pocit, že se z toho zblázním. Těžko potom snáším, když mi někdo vyčte, že jsem vůbec dala starší dcerku do školky - "Vždyť jsi stejně doma s mladší. Jen zabíráš místo někomu, kdo chodí do práce." Není to fér vůči mojí snaze vystudovat a už vůbec to není fér vůči té mladší holčičce. Ta si přeci taky zaslouží, aby měla aspoň půl dne mámu jen sama pro sebe. Podobnou příležitost už nikdy mít nebude. Jakmile se vrátím do práce a ona začne chodit do školky, už celé své dětství bude mít sestru po boku. Přitom ta starší si užívala mé plné pozornosti celé dva roky. Školka jí taky ohromně prospívá a rychlostí blesku se učí malovat, zpívat, tancovat a hlavně se chovat v kolektivu. To jí prostě doma nezařídím.
Abych to ale nepsala jen z mého úhlu pohledu - i nestudující matky se doma jen tak neflákají. Většina z nich chodí s dítětem na různé kroužky nebo do mateřských center. Také se snaží rekvalifikovat nebo dokonce během rodičovské alespoň částečně pracují. Jen mizivé procento z nich si opravdu užívá dovolenou. Veřejnost se však staví ke všem stejně. Vidí jednu matku popíjející kafíčko v kavárně a v jejich očích tam sedí všechny. Přečtou si o zanedbávání péče a už vidí davy týraných dětí. Ale běda, když některá matka otevřeně přizná, že se vrátila z rodičovské dovolené do práce o něco dříve. Už je z ní krkavčí matka, která se o své dítě nestará a při první příležitosti ho vrazí do jeslí nebo školky. Ta, která naopak dá dítě až do školy a do té doby se o jeho vzdělání a potřeby obětavě stará, je zase označena za exentrika a aktivistku. Co teprve, když dítě nedá ani do té školy a učí ho doma. To už musí být v očích veřejnosti asi případ pro psychiatra.
Prosím tedy o porozumění s každou matkou - ať už se vrátí do práce dřív (a potýká se s názory typu: "To nevíš, že dítě potřebuje do tří let neustálou pozornost a blízkost své matky?"), nebo naopak s dítětem je po celou státem určenou dobu ("To ten stát pěkně ždímeš. Co by za to daly matky z jiných zemí."). Nezapomeňte, že i vaše matky musely touto dobou projít a stálo je to mnoho sil. Mějte je v úctě a čas od času jim věnujte trochu svého času - ony ten svůj dávaly vám s láskou.

Když to na nábřeží žije

Tak nám skončil jeden experiment. Na odborné expertízy bude nutno ještě počkat, malý osobní pohled zpátky si však už dovolit můžu. Začalo to krásnou myšlenkou - co by tak zlepšilo životní a kulturní úroveň mého milovaného města a trochu nás přiblížilo k městům typu Paříže nebo Vídně. V obou těchto městech jsem byla jakožto turista a byla jsem naprosto unešená jednou věcí (teda, mimo jiné) - a to tím, že ačkoli jsou obě města doslova přecpaná auty, jsou zde také zóny, kde se dá v klidu procházet, kochat se památkami, dělat fotky (bez uskakování po výhružném klaksonu) a dokonce i vypustit své děti a nechat je se pořádně proběhnout. A to vše nikoli někde na periférii, ale hezky v historickém centru (v Paříži ještě v celá moderní část plná prosklených budov - La Defanse).
Když jsem přijela do Vídně, byl šok o dost větší. Vystoupila jsem v neděli dopoledne z vlaku, ubytovala se v hotelu a vyrazila na výlet - a ejhle - celá podstatná část centra byla zcela bez aut - jen občas projel historický vůz pro turisty. Všude bylo ticho, příjemně, nekonal se žádný festival nebo společenská akce. Prostě tu jen chyběla auta. Jen jsem nahlas politovala místní, že tu tak musí mít docela potíže s bydlením. Můj muž mě vyvedl z omylu - takhle vypadá centrum pouze o víkendu - hned v pondělí je to město jako každé jiné. Skoro mi spadla čelist - ono to takhle jde? A nikomu to nevadí? Ne, všichni vypadali v pohodě, na současný stav už byli dávno adaptovaní.
Paříž své problémy vyřešila dvěma způsoby - okolo řeky vyhradila jednu stranu pro pěší a druhou pro auta. V oné moderní čtvrti se doprava vedla zásadně pod zemí. Ani tuhle variantu jsem si v Praze nedokázala představit. Hlavně proto, že v obou městech se všichni přizpůsobili a nikdo se nesnažil zákazy obejít nebo na ně jinak vyzrát. U čecháčků věc skoro nemožná.
Uplynulo pár let a i v Praze se začaly ozývat hlasy, o vytvoření reprezentativní pěší zóny. Současný stav opravdu neodpovídal světovému proudu. K mé radosti padla volba na Smetanovo nábřeží. Jedná se o nádherný prostor, který přímo svádí k zastavení a kochání se výhledem. Začaly se vytvářet plány, možnosti, alternativy. Vyjednávání s politiky nebralo konce. Politická situace v zemi byla natolik nestabilní, že sliby jednoho radního skončily s jeho předčasným odchodem z politiky a další radní vydržel sotva pár měsíců... a tak pořád dokola a dokola. Až konečně se stalo téměř nemožné. Vytvořil se plán na vytvoření dočasné pěší zóny, která bude několik podzimních sobot - na zkušenou. Jenom vyhnat auta nestačilo, to se zdálo všem málo. Aby existoval nějaký "rozumný" důvod uzavírky, musel se vytvořit cosi jako festival. Když už tam nebudou auta, ať si aspoň někdo namastí kapsu. (No, pořadatel to nebyl.) Každý den měl mít své téma, svou náplň.
Právně a organizačně tedy bylo vše podchyceno a mohlo se začít jednat. Nábřeží bylo ohraničeno, na krajích stála policie, odpůrci i propagátoři si připravili letáky s argumenty. Hlasité střety obou táborů se ozvaly hned první sobotu. Veřejné diskuze byly trochu rozpačité zato veřejnost sama byla nadšená. Ze všeho nejvíc samozřejmě děti. Provizorní hřiště bylo neustále plné, u zábradlí se tísnilo hned několik budoucích námořníků. Tramvaje musely občas zazvonit, ke střetům však nedošlo. Můj muž se celé akce zúčastnil jako pořadatel, já a děti jsme to vzaly čistě návštěvnicky. Prozkoumaly jsme stánky, ochutnaly pití a jídlo, fotily lodě a šlapadla. Navzdory počasí jsme se dokonce všechny trochu spálily.
To vše nyní skončilo - takže co dál? Teď už je to v rukou politiků (chtělo by se napsat "odborníků", ale upřímně - kdo z nich je opravdu odborník v dopravní oblasti?). Příslib Prahy je, že v okamžiku otevření tunelu Blanka, se takovéto soboty stanou tradicí - možná dokonce celé víkendy. Hm.... hezké sliby, jen aby to nebyla jen hezká předvolební agitka. Já jsem však optimistka. Nechci se stěhovat za krásou do jiného města - chci, aby mé město bylo krásné. A nikdo to za nás neudělá, město je takové, jací jsou jeho obyvatelé.

Velká podzimní cyklojízda 2013

Letošní podzim je trochu hektický. Starší dcerka nastoupila nepříliš šťastně do školky, mladší se plácá od rýmy ke kašli, Vráťa zařizuje sto akcí najednou a mě vrcholí zkouškové období. Přesto jsme si všichni udělali čas na letošní podzimní cyklojízdu.
Cesta ke slunečné sobotě byla trnitá. Na jeden den se sešlo Cyklozvonění (tentokrát pořádané naší městskou částí), Nábřeží žije (kde měl Vráťa vypomáhat na stánku), Farmářské trhy, Bleší trh, Velká podzimní cyklojízda a Muzejní noc. Do toho se Josífčino nachlazení dostalo do vrcholné fáze a bylo nutno ji izolovat od Fanynky. Obě babičky nemohly hlídat a tak jsme museli trochu zaimprovizovat. Vypustili jsme Cyklozvonění a noční návštěvu muzeí, podařilo se odřeknout i výpomoc na nábřeží a zbytek už byla hračka. Josífku jsme teple oblékli a dali do vozíku. Fanynka získala unikátní příležitost jet v sedačce na tátově kole. Na trhu jsme koupili jen brambory a pak jel Vráťa s holkama napřed a já si dala načas a prošla blešák. Poryv větru mi do náruče shodil nádhernou tuniku a o kousek dál jsem podlehla vábení jasně červeného toreadorského klobouku.
Na nábřeží jsme dojeli v povznesené náladě. Pomalu jsme procházeli mezi stánky, naobědvali se, chvilku se i jen tak opalovali v plátěných lehátkách. Fanny se snažila skamarádit s dětma ve stanu a na hřišti a Josí nám názorně ukázala, jak moc se dokáže počůrat. Po převlečení a občerstvení jsme odjeli na václavák. Cestou jsem zažila malý kulturní šok. Jak si tak jedu na svém elektrickém citybiku, ozvalo se vysoko nade mnou elegantním mužským hlasem: "Dovolte prosím, jedu tudy správně na Václavské náměstí?" Po mé pravici se najednou objevilo klasické vysoké kolo jak z dob Marka Twaina a pán byl i oblečen do slušivého tvídu. Chvilku jsme si povídali (samozřejmě hlavně o počasí) a v polovině chystajícího se pelotonu, se naše cesty rozdělily.

stan byl málokdy zcela prázdný

Náměstí už praskalo ve švech. Zbylo trochu času na pozdravení lidí z čajovny, popovídání si se známým novinářem a rychle nasedat. Tradičně pomalý rozjezd se kupodivu podařilo zrychlit a už se jelo nádherně pohodovým tempem. Ani jsem moc nezapínala motor a celou jízdu ujela bez nutnosti řazení. Samozřejmě, že občas bylo nutné zastavit nebo výrazně zpomalit. Přesto mám pocit, že to byla nejplynulejší spanilá jízda Prahou mého cyklistického života. Dokonce jsem si mohla dovolit i laškovat s Fanynkou a za jízdy jsme se občas chytaly za ruce. Výlevy vzteku od řidičů byly minimální (občas nějaký klakson nebo výkřik), povzbuzujících volání bylo výrazně více. Počasí bylo nádherné a já si gratulovala ke koupi nového klobouku - jinak by byl večer můj obličej rudý jak rak. Josífka sice pročůrala během jízdy i náhradní oblečení, náladu jí to ale nezkazilo a správná máma je připravena na vše. Přesto jsem po dojezdu zavelela k cestě domů a kupodivu nikdo neprotestoval.

Cestou domů jsem se slitovala nad manželem a před největším kopcem jsem si nechala přidělat vozík s Josífkou. Baterka hlásila skoro plný výkon a i já se cítila jistá v kramflecích (to není zas až tak slovní obrat - podpatky jsem si ten den vzala docela vysoké). Ještě rychlý nákup, večeře a už byly holky v postýlkách. Druhý den jsme se navzájem pochválili za nápad na separování holek od sebe - Josí se úspěšně uzdravuje a Fanny nejeví známky infikování. Jen Vráťa začal pokašlávat, ale zato může láskyplné pšíknutí z pěticentimetrové vzdálenosti, kterým ho ráno Josífka probudila.
Když se tak za touto sobotou ohlédnu, cítím se opravdu dobře. Počasí vypadalo ráno nic moc, přes den se promněnilo takřka do letního. Organizace obou akcí byla perfektní a vše klapalo jak hodinky. Lidé se chovali mile, ohleduplně a každý se spíše usmíval. Děti si užily den a nezvyklou přítomnost táty. A já se konečně po dlouhé době projela na svém kole svou oblíbenou nádhernou Prahou.

Nekrmte trolly a hlavně je nebuďte!

Začalo to vlastně nevinně. Jezdím často MHD a svoje děti beru s sebou. Menší v kočárku, větší buď na přidělaném prkénku nebo hezky po svých. Stanici metra máme nedaleko, cesta je však trnitá. Vede tam několik chodníků, buď je to však oklika, nebo končí schodištěm. Jen jedna cesta je vcelku přijatelná. Vede však kolem parkoviště a chodník je úzký. Co je to za problém, ptáte se? Parkující auta totiž často zasahují až do chodníku. V létě to není takový problém, prostě to vezmu chvíli po louce. Pravý průšvih je v zimě. Sníh na louce dosahuje až ke kolenům, kočárek se boří, běžící dcerka je za chvilku mokrá až do půli těla.
Většinou spěchám a tak si jen zanadávám (pouze v duchu, abych dětem nedávala extra špatný příklad). Toto léto jsem se však rozhodla bojovat. Na internetu vznikla webová stránka, na kterou lze zasílat fotky špatně zaparkovaných aut a přidat i nějaký vtipný popisek. Vyzbrojila jsem se tedy foťákem a pak nechala pracovat čas. Brzo mi cestu zatarasila modrá dodávka a zabrala celou šířku chodníku. Dala jsem mu na zadní sklo upozorňující samolepku a hříšníka vyfotila. Dala jsem fotku na web a čekala. Po několika týdnech bylo auto přeparkováno a jinak ticho po pěšině. Na vše jsem tedy zapomněla.

tahle původně prošla bez povšimnutí

Pak jsme jednou vyrazili na rodinnou procházku. A ejhle... byl tu další špatně parkující řidič. Zopakovala jsem postup a čekala. Hned druhý den se na internetu strhla smršť. Jako vosy se na mě sesypali diskutující. Některé připomínky byly k věci, většinou se však jednalo o trolly. Pro neznalé zde musím vysvětlit: Troll je člověk, který píše komentáře útočící, emotivní, urážlivé a jeho jediným cílem je zesměšnit protivníka a donutit ho ke stejně emotivní reakci. Čím větší bitva se pak v diskuzi strhne, tím šťastnější troll. Na rozumné argumenty neslyší, vysvětlování nemá cenu. Vše rychle otočí proti pisateli. Jedinou možností je ukončit diskuzi - aneb - Přestat trolla krmit! Je to však hodně těžké a vyžaduje to velké sebezapření. Zvlášť, když se troll začne navážet i do vaší rodiny. Typického trolla také poznáte podle toho, že zásadně neukazuje svou pravou tvář a jméno. Občas se nechá vyhecovat, ale i to bere jako své vítězství.

tak tahle fotka zvedla žluč hned celému stádu trollů (nebo se říká smečka?)

Občas vás překvapí takzvaný spící troll. Jedná se o osobu, která se až doteď chovala zcela normálně a jak blesk z čistého nebe vás zasáhne jeho (její) náhlá slovní agresivita. (Ano, slovní - troll se takřka vždy vyhýbá osobnímu kontaktu.) Takovýto spící troll se může vyklubat z kamarádka, spolupracovníka i z příbuzného. Většinou později zjistíte, že jste mu jen svým příspěvkem šlápli na kuří oko a troll nedokázal jinak pracovat se svými emocemi. Ostatně, malý kousek trolla číhá v každém z nás. A tady se vracím zpátky k oné diskuzi.
Vždycky jsem byla osoba temperamentní, nicméně jsem vše řešila z očí do očí. Žádné psaní dopisů, nenávistných sms, pomlouvání. Za mého dětství a mládí tu ani nebyl internet, vše bylo tedy složitější a trollování nebylo oblíbené. S rozmachem internetu jsem zůstala v pozadí - jen jednou jsem byla členkou chatovací skupiny (a to hlavně kvůli svému tehdejšímu klukovi). Internet jsem měla pouze jako zdroj anime a icq her. Jednoho dne jsem chtěla zkontaktovat starého známého z Ameriky a musela jsem si vybrat - vyskytoval se online pouze na chatu Americké lékařské komory nebo na Facebooku. Lékař nejsem a předstírání mi moc nejde. Vybrala jsem si tedy Facebook.
Pár let jsem tam byla jenom přihlášená, ale aktivitu jsem nevyvíjela. Až v mateřství jsem najednou měla dost času a propadla jejich hrám. Začala jsem taky sama vkládat různé příspěvky a "kamarádit se". A potkala jsem trolly. Letmo jsem na ně narazila už dřív, nikdy však necílili na moje slabé stránky - nebyla jsem známá osoba. To ostatně nejsem ani teď - "proslaveným" se však stal můj muž a já jsem dostala nálepku "manželka známého aktivisty".
Proto první fotka auta prošla bez povšimnutí a teprve druhá zabodovala. Někdo si spojil 1 a 1 a každý si musel dokázat, že to té manželce natře. Nějakou dobu jsem byla slušná a najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že začínám sklouzávat k trollí hantýrce. Začala jsem se těšit na každý další nenávistný příspěvek a v duchu si sumarizovala odpověď na ještě ani nevyrčenou otázku a narážku. Když mi to došlo, měla jsem jasno. Já ze sebe trolla udělat nenechám!
Zcela utříděnou strategii obrany zatím nemám. Jen jedno vím jistě, jakmile mi (opět) někdo něco napíše sprostě, prostě ho nahlásím správci. Trollování je forma obtěžování a šikany a FB má ve svých podmínkách, že je nehodlá tolerovat. Tak uvidíme, držte mi palce, ať zvládnu vše s grácií a šarmem.  Svým dětem musím dát jasný příklad - na urážky nereagovat urážkou a ignorovat provokace až do té doby, než přesáhnou do nelegální formy. A pak jednat - legálně a podle pravidel. Ufff... snad to zvládnu.

tady jsou dokonce oba "hříšníci" pohromadě :o)... tentokrát však šlo okolo žlutého projet

PS: A co ta špatně parkující auta? To modré je hodné - řidič si našel místo, kde parkuje pohodlně a nepřekáží. To žluté jsem zatím "nezkontrolovala" neb mám důležitější věci na práci. V lepení samolepek a focení budu pokračovat. Jedná se sice o řidičův přestupek (a měl by teoreticky platit pokutu), volat ale kvůli takové prkotině Policii mi přijde zcestné. Má jiné věci na práci a práskačů a udavačů je i tak dost.

Návrat do dětství - aneb - Kde má to kolo motor?

Už léta jezdím takřka výhradně na elektrokole. Přesto jsem s radostí uvítala, když mi nedávno nechal manžel zrenovovat krásné kolo Sobi 20. Měla jsem stejný typ už jako dítě a vždycky jsem po něm toužila. Navíc rezervní kolo se vždycky hodí - už jen na pojíždění po sídlišti, když motor opravdu není zapotřebí.
Jako kdybych předjímala věci budoucí. Vráťa potřeboval v pátek rychle vyrazit někam na kole. A ejhle, jeho kolo mělo nenadálý defekt, i půjčil si mého elektrického miláčka. Cestou domů si vzpomněl, že jsem si stěžovala na divně se chovající baterii a rovnou ho dal do servisu. Kapku přitom zapomněl, že druhý den je sobota a to znamená cestu na farmářský trh. Přijel domů až okolo deváté večer a jen se vesele smál: "No, co... tak aspoň vytáhneš ven Sobíka a kdo ví, třeba budeš mít i námět na článek!" Jeho optimismus jsem příliš nesdílela. Nejsem sportovec a při prudkém stoupání v Kunratickém lese je mi ouvej i s motorem. Po chvilce váhání jsem tedy napsala prosebný mail do oblíbené prodejny kol, zda-li by mi po dobu oprav nezapůjčily nějaké náhradní elektrokolo.
Druhý den jsem se probudila už veselejší. Počasí bylo přiměřené, na kole jsem měla přidělaný krásný proutěný košík a dokonce i zrcátko se mi podařilo najít v našem skládku. Z obchodu stále nepřicházela žádná zpráva a já tedy vyrazila k řece. Jen jsem se pro jistotu pořádně namazala - minulý týden jsem přijela domů červená jako rak. Už v parku jsem ocenila, že mi Vráťa nechal na kolo namontovat převody. Sice jen tři, ale pořád lepší než původní stav. Taky mě udivilo, jak je kolo lehké. Za poslední roky jsem si zvykla na kola dvojnásobné váhy. I bez motoru se jelo bez větší námahy. Jen batoh na zádech mi vadil, někam jsem však musela dát pozdější nákup a do košíku by se všechno nevešlo.
Cesta na trh vedla z Opatova přes Chodov, Kunratický les, Braník, Podolí a konečně na nábřeží. Víceméně z kopce, jen občas nějaké stoupání. Jela jsem rychle jak vítr a čas měla takřka totožný co jindy. Cítila jsem se jak olympijský vítěz, nečekala jsem, že to celé ujedu bez sesedání. Vlastně jsem musela z kola dolů jen v lese - a to proto, že tam nějaký "inteligent" vysypal na cestu kamenitou vysprávku a kolo na ní tancovalo jak splašený kůň. Dostat se mi ten člověk do rukou, tak se asi neudržím a jednu mu natáhnu... takhle mi kazit dojem z krásného dne.
V nakupování jsem se musela mírnit. Do košíku a batohu se toho vešlo méně než obvykle a raději jsem nekupovala ani nic ve skle. I tak toho bylo ale dost a už jsem musela vyrazit zpátky. Tentokrát mě čekalo hned několik těžkých stoupání, korunovaných dlouhým a táhlým kopcem v lese. Za posledního půl roku se mi ho nikdy nepodařilo vystoupat bez potíží a většinou jsem musela sesednout a potupně tlačit. Ostatně - to byl důvod, proč se kolo ocitlo na prohlídce. Posilnila jsem se tedy energetickou dobrotou a hrdinně vyrazila.
Ani jsem se nenadála a už jsem se ocitla pod obávaným kopcem. Do této chvíle šlo vše jak po másle a tak jsem šlápla do pedálů. Síly mi došly záhy. Nakonec jsem stejně musela ze sedla a hezky po svých šlapat vedle kola. Naštěstí je Sobík o dost lehčí než můj měšťák a vlastně se mi vedl celkem pohodlně. Ani jsem nijak nespěchala zpátky do sedla. Jakmile to však terén dovolil, hned jsem se na kolo vyhoupla. Domů už jsem dojela bez nejmenších potíží, s úsměvem a vlastně ani nezadýchaná. Během cesty jsem se nijak nehnala a víceméně se kochala krajinou. Stejně jsem přijela jen cca o půl hodiny později než obvykle. Vlastně jediná změna bylo to, že jsem se cestou zapotila. Zato mohl hlavně batoh - nechápu cyklisty, kteří si ho dávají na záda dobrovolně. Zlaté tašky na nosič.
Doma jsem měla v mailu zprávu, že mi obchod kolo milerád zapůjčí - v pondělí. Hmmm... potěšili mě, to ano, ale půjčovat si ho nakonec nebudu. V týdnu se kvůli holkám nikam nedostanu a zrovna příští víkend mi okolnosti ani neumožní jet nakupovat. A do dalšího týdne se opravy snad už neprotáhnou. Navíc jsem získala nesmírnou sebedůvěru - vždyť jsem ujela bez větších potíží to, co jezdím s pomocí motoru - v to jsem vůbec nedoufala.
Teď už se tolik nedivím manželovi, že jezdí po Praze s lehkostí závodníka a nedělá mu potíže ani připojit si vozík (ten si já teda za Sobíka nedám!). A jak to máte vy? Jezdíte? Necháte se vozit? A taky máte takovou radost při nakupování týdenních zásob?

Kolo jako antidepresivum

Tak jsem zase ve víru zkoušek a skoro nevystrkuji nos z učebnic. Nějak se to sešlo a učím se hned několik předmětů najednou. Hlava mi už šla ze všeho kolem a pomalu jsem přestávala vnímat svět. Zoufale jsem potřebovala odpočinek. Navíc jedna ze zkoušek vycházela na sobotu - to mě zrovna moc nepotěšilo. V sobotu se totiž na nábřeží koná trh a mě už docházely suroviny k vaření. Rozhodla jsem se tedy, že navzdory mé přirozené lenosti pojedu do školy na kole.
Večer před zkouškou jsem si nervózně pročítala poznámky a do postele se dostala až okolo půlnoci. Budík jsem si nastavila na vražednou půl osmou a zalezla spát. Díky dcerce jsem se vzbudila už okolo šesté a definitivně vylezla chvilku po sedmé. Vím, že nejsem na kole příliš rychlá a výstup od Vltavy do Jinonic mi dělal vrásky už předem. O to víc jsem v duchu panikařila, když jsem nakonec vyjela až v osm. A to do prudkého deště. Ještě den předtím byl poměrně příjemný, ale v noci se přihnal déšť a nechtěl přestat. Do tašky jsem si tedy přibalila náhradní oblečení (radši i boty), vytáhla zářivě žlutou bundu, pláštěnku a nepromokavý kovbojský klobouk. Člověk nikdy neví... Vyčasit se mělo, jak na potvoru, až v devět dopoledně - a to už jsem měla být ve škole. Hrdinně jsem tedy vyrazila.
Cestou jsem potkala jen velice málo dalších cyklistů. Většina z nich se choulila v úkrytu a pozorovala šedou oblohu - a třeštila oči při mém průjezdu okolo.  Díky tomu se ovšem jelo krásně rychle. Vlastně jsem zpomalila až v okamžiku, kdy mi začal z hlavy odlétat klobouk. Jak jsem tak svištěla z kopce, přestala jsem si po chvíli všímat louží - a najednou jsem byla mokrá až ke kolenům. No co, hlavně, že budu ve škole včas. Ze strachu jsem se ani neodvážila podívat na hodinky.  Ani jsem se nenadála a byla jsem v Prokopském údolí. S mírným děsem jsem se dívala na kopec. Tudy jezdím nerada i dolů, natož pak stoupat. Zhluboka jsem se nadechla, zařadila jedničku, zapnula motor a vyrazila. Cestou mě míjel jakýsi sportovec, málem spadl z kola - náhlé zjevení měšťáka bylo na něj trochu moc. Pomalým tempem jsem se nakonec dostala až nahoru. Zastavila jsem se na vydýchání (i s pomocí motoru to byl výkon) a s děsem se podívala na hodinky. Cože? Ono je teprve devět??? Jupííííí!!! Málem jsem zařvala radostí. Do školy jsem dojela s takřka maniakálním výrazem na tváři.
Rázem jsem zapomněla na nějakou zkoušku. Přijela jsem klidná, uvolněná a připravená na cokoliv. Jedinou skrvnkou na štěstí bylo zjištění, že jsem doma zapomněla zámek od kola. Stačilo však hezky se usmát, mile poprosit a vrátný se sám nabídl, že mi kolo pohlídá. V kopírovací místnosti jsem si dala nabíjet baterii od kola a přes židly přehodila mokré kalhoty (ponožky jsem radši schovala do tašky). V suchém oblečení jsem se na zkoušku už docela těšila. Zcela v klidu jsem otevřela test, vyplnila otázky (dobře i špatně) a odešla jsem relaxovat do haly. Nebylo kam spěchat - baterie se ještě nabíjela a mě čekala zpáteční cesta zpestřená výletem na trh.
Cesta zpátky k řece byla nádherná. Počasí se umoudřilo, sluníčko sušilo cesty a nádherně osvětlovalo baráky na protějším kopci. Škoda, že je cesta z Jinonic dolů tak klikatá a prudká, tohle si říkalo o pomalé vychutnání. Jak jsem tak jela, tak jsem si uvědomila velice zvláštní věc. Po zkoušce jsem vždycky nervózni a čekám na výsledky jak uzlíček nervů. Teď jsem si ale vychutnávala výhled do krajiny, poslouchala muziku ve sluchátkách a prostě jela. Žádné speciální myšlenky. Dalo se říct, že jsem vlastně praktikovala meditaci v pohybu (většinu cesty to bylo i bezpečné - takřka jsem neopustila cyklostezku a jen na velice krátkou dobu jsem jela po pusté silnici). Díky předchozímu dešti jsem i na cyklostezce jela prakticky sama a jen zbloudilý pejskař mě občas probudil ze sna.
Za mostem jsem se připojila ke zbytku rodiny, na trhu jsme nakoupili všechno možný a po krátké debatě jsme se ještě jeli podívat na sousedskou akci do Vršovic. Už jsem byla unavená, ale taky zvědavá. Přijeli jsme tam moc brzy, ale i tak to na mě dýchlo příjemnou atmosférou. Jednotlivé kavárny a obchody (a řekla bych, že časem i obyčejní obyvatelé) vyndaly na chodník sedačky, židle, stoly a připravily pro své okolí pohoštění. Voněly dortíky i grilované maso, šumělo pivo i limonáda. U většiny pamlsků byl navíc nápis: "Cena dobrovolná." Kdo by odolal. Na nedaleké louce se konal improvizovaný blešák a přidaly se i akce pro děti. Oživit takhle náš Central park na Jižňáku, to by bylo něco.
Po nikterak uspěchané jízdě domů jsem se svalila do křesla. Když jsem se tak ohlédla za dnem, přistihla jsem se zase u úsměvu. Byla jsem šťastná, že jsem ráno překonala únavu, nastupující nervy ze zkoušky, nepřející živly a nechápavý přístup okolí. Takhle příjemný zkouškový den jsem snad ještě nezažila. Teď jen doufám, že jsem test vyplnila dobře a nebudu si ho muset zopakovat. I když... zrovna učení antropologie se mi líbilo a dost možná tímto směrem namířím své budoucí studium.