Tak máme nového papeže. Naše rodina není příliš věřící, tato událost nás ale i tak potěšila. Papež si totiž zvolil jméno František (jako první v historii) a stejné jméno má i naše dcera. Nejbližší neděli jsme ve škole celý den probírali různé svaté Františky (byli tři - plus jedna svatá Františka). A jelikož jsme probírali pouze mužské světce, nedalo mi to a našla si informace i o patronce naší dcery.
Svatá Františka měla velice zajímavý život. Wikipedie byla kupodivu velice obšírná. A jedna informace mě až praštila do očí - svatá Františka je už od r. 1925 patronkou řidičů automobilů! Proč zrovna ona? Vždyť naše rodina auto ani nemá! Ani manžel se netvářil zrovna nadšeně a jen zaskuhral, ať mu najdu, kdože je patron cyklistů.
Tady už bylo hledání těžší. Jako první mi vyhledávač našel sv. Kryštofa. To mi ale nesedělo a tak jsem hledala dál. Po pár desítkách minut jsem konečně dospěla k zajímavé odpovědi. Neznámý cyklista se ptal na tutéž otázku na webových stránkách katolíků. Odpověď byla tato: "Všeobecně vzato jsou patrony cestujících sv. Kryštof a sv. Kolumban. Ovšem italští cyklisté vzývají jako svou patronku také Pannu Marii z Ghisalla:
Podle středověké legendy byl hrabě Ghisallo na cestách u vesnice jménem Magreglio napaden lupiči. U cesty spatřil obraz Panny Marie a utekl se k němu. Požádal Pannu Marii o pomoc a byl zázračně zachráněn.
Jak se legenda šířila, byla Madonna z Ghisalla vzývána jako ochránkyně cestujících. U její kapličky se často k modlitbě zastavovali cyklisté. Po 2. světové válce navrhl zdejší duchovní správce P. Ermelindo Vigano, aby se tato kaple stala poutním místem italských cyklistů, což 13. října 1949 potvrdil papež Pius XII.
V současnosti je u kaple také muzeum cyklismu a památník zesnulých cyklistů, které připomíná „věčný plamen“ a bohoslužby 2. listopadu a 24. prosince. Místem také vede trať cyklistického závodu Giro di Lombardia; Ghisallo leží v Lombardii blízko jezera Como." (citováno z http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=3260).
Hm... takže si můžeme vybrat :o). Mě osobně se nejvíce líbí ta varianta k modlení k Panně Marii. Bývá méně vrtkavá než ostatní světci a u svého syna má prý velký vliv. Ostatně, na jedné z přednášek nám profesor říkal zajímavý vtip: "V den posledního soudu se u nebe vytvoří dlouhatánská fronta. Svatý Petr pomalu a zdlouhavě každého lustruje. Najednou si věřící všimnou, že kousek od hlavní brány jsou malá vrátka a tam chodí lidé zcela volně. I ptali se procházejícího Ježíše - Co to znamená, pane? A on jen odpoví - Jó, to jde mimo mě. Tihle to mají dohodnutý s mojí máti."
Takže až příště sednete na kolo a budete si to chtít pojistit - doporučuji poslat krátkou modlitbičku k Madonně (nesplést se zpěvačkou - ta sice neuškodí, ale ani nepomůže) a pak už můžete směle na silnici.
pondělí 18. března 2013
neděle 17. února 2013
Ať žijou mámy!
Představte si, že žijete jednotvárný život ženy v domácnosti. Ráno se postaráte o dvě děti, během dne uvaříte jídlo, poklidíte byt, vyzvednete děti ve škole a odvezete na kroužky (hlavně fotbalový trénink) a rychle na nákup a zase vaření. Do toho ostatní povinnosti okolo domu. Peněz pořád málo, práce nad hlavu, uznání žádné (vždyť se přece jen flákáte doma, ne?). A tak vás napadne, že se přihlásíte do úplně bláznivý japonský soutěže. Šance na to, že vás vyberou, je minimální - myšlenka na výhru čtvrt milionu dolarů vás však příjemně vyruší z každodenního shonu.
A pak jednoho dne u vás zazvoní potrhlý japonský moderátor. Vám i vaší užaslé rodině sdělí, že za pár dní odlétáte do Tokya. Manžel je trochu v šoku, ale postaví se k tomu čelem a ujistí vás, že to mezitím bez vás nějak zvládnou. Nejistě tedy nasednete do letadla a už jsou tu vaši soupeři.
To, o čem tu píši, se jmenuje I survived a japanese game show! (a.k.a. Majide), která bohužel běžela jen dvě sezóny. První sezóna byla zvláštní tím, že soutěžící si mysleli, že půjde jen o obyčejnou reality show ve stylu Big brother. Až teprve v Japonsku zjistili, co je vlastně čeká. Druhá sezóna (o které se rozepisuji) už jela podle zaběhlých pravidel a všichni věděli, že ze sebe vlastně udělají šašky. I tak do toho všichni šli. Důvody byly různé, touha po penězích však převládala. My se však vrátíme k oné fotbalové mámě z úvodu.
Její role byla vyjímečná. Byla nejstarší účastnicí (36 let), neměla za sebou atletický výcvik (na rozdíl od většiny - byla tam i účastnice juniorské olympiády). Byla malinká (evidentně měla asijské předky). Nevyvolávala konflikty. Na první pohled outsider. Sázkové kanceláře tipovaly zcela jiné favority. Jedinou stejně podceňovanou hráčkou byla ještě jedna třicátnice z Ohia - obyčejná prodavačka knoflíků.
Účastníci byly rozděleni do dvou týmů. Zelení tygři versus Červení roboti. První soutěže vyhrál tým s naší hrdinkou - Zelení tygři. Výherní tým získal vždy nějakou lákavou cenu (zážitek) zatímco poražení umývali metro, vařili pro zápasníky sumo nebo umývali auta v myčce. Navíc vždy jeden z poraženého týmu musel odjet zpátky do Ameriky (po vyřazovacím zápase). Po nějaké době značně ubylo členů v týmu Červených robotů. Hrdinčin tým byl donucen pořadateli k tomu, aby ze svého středu vybrali někoho, kdo odejde do týmu soupeře. Volba padla na naši maminu. Vždyť to byla jen máma, nikdo významný. A ejhle. Od tohoto okamžiku se štěstěna obrátila a začal vyhrávat tým Robotů. A milá máma si opět užívala příjemných zážitků a její bývalí kolegové pykali. Po pár dalších kolech to byl červený tým, který musel věnoval svého hráče soupeři. Zcela nepochopitelně se rozhodli pro naši mámu. Těžká chyba. Štěstí se opět otočilo a zelení začali zase vítězit. O tom, že máma nosí štěstí už nikdo nepochyboval (snad jen mužské části hráčů to ještě nedocházelo).
Abych to zkrátila. Naše máma od dvou dětí prošla všemi koly soutěže až do finále - aniž by jednou jedinkrát okusila potupu trestu! Vždy byla v týmu, který zvítězil a ona si tak užívala pouze krásnou tvář Japonska. To už si toho všímala i místní média a dokonce byla pozvaná i do místní ranní show. Ve finále zůstaly pouze dvě ženy - máma od rodiny a - světe div se - ona nevýrazná prodavačka knoflíků! Porazily všechny atlety, sportovce, vysokoškolské studenty, drsné chlapy i svalnaté ženy. Japonsko bylo nadšené.
Jejich poslední souboj byl velice vyrovnaný. O pár vteřin nakonec vyhrála máma. Když jsem si tak pouštěla na internetu starší díly, všimla jsem si pár věcí. Hlavní byla ta, že u většiny soutěží se hrálo o to, udržet pozornost na více podnětů (sbírání předmětů s určitou barvou, koordinace běhu na běžícím pásu, hluk okolí, atd.)... všichni vymýšleli strategii... máma se jen zamyslela a řekla: "A to je soutěž? Jsem máma od dvou dětí, tohle je moje každodenní realita." Z toho plyne, že mateřství vás nepřipraví na prestižní atletické soutěže. Zato z vás udělá člověka, kterého nerozhodí náhlá nutnost improvizace, bojové podmínky, nechutné požadavky, práce rozdělená na vteřiny, přeskakování z tématu na téma. Jako máma (zvlášť od více dětí) víte, že na světě není nic jisté - ani obsah nejbližších minut. Plánování? Proč ne, ale v příští vteřině už může být vše zcela jinak, tak počítejte i s tím. Důležité je neskuhrat, usmívat se a bojovat. Peníze vás zato sice asi nečekají (asi ani vděčnost rodiny nebo okolí), ale vaše duše bude vyrovnaná. A občas (třeba při sledování show jako byla tato) si můžete s úsměvem říct: "Nikdy nepodceňujte mámy od dětí!"
A pak jednoho dne u vás zazvoní potrhlý japonský moderátor. Vám i vaší užaslé rodině sdělí, že za pár dní odlétáte do Tokya. Manžel je trochu v šoku, ale postaví se k tomu čelem a ujistí vás, že to mezitím bez vás nějak zvládnou. Nejistě tedy nasednete do letadla a už jsou tu vaši soupeři.
To, o čem tu píši, se jmenuje I survived a japanese game show! (a.k.a. Majide), která bohužel běžela jen dvě sezóny. První sezóna byla zvláštní tím, že soutěžící si mysleli, že půjde jen o obyčejnou reality show ve stylu Big brother. Až teprve v Japonsku zjistili, co je vlastně čeká. Druhá sezóna (o které se rozepisuji) už jela podle zaběhlých pravidel a všichni věděli, že ze sebe vlastně udělají šašky. I tak do toho všichni šli. Důvody byly různé, touha po penězích však převládala. My se však vrátíme k oné fotbalové mámě z úvodu.
Její role byla vyjímečná. Byla nejstarší účastnicí (36 let), neměla za sebou atletický výcvik (na rozdíl od většiny - byla tam i účastnice juniorské olympiády). Byla malinká (evidentně měla asijské předky). Nevyvolávala konflikty. Na první pohled outsider. Sázkové kanceláře tipovaly zcela jiné favority. Jedinou stejně podceňovanou hráčkou byla ještě jedna třicátnice z Ohia - obyčejná prodavačka knoflíků.
Účastníci byly rozděleni do dvou týmů. Zelení tygři versus Červení roboti. První soutěže vyhrál tým s naší hrdinkou - Zelení tygři. Výherní tým získal vždy nějakou lákavou cenu (zážitek) zatímco poražení umývali metro, vařili pro zápasníky sumo nebo umývali auta v myčce. Navíc vždy jeden z poraženého týmu musel odjet zpátky do Ameriky (po vyřazovacím zápase). Po nějaké době značně ubylo členů v týmu Červených robotů. Hrdinčin tým byl donucen pořadateli k tomu, aby ze svého středu vybrali někoho, kdo odejde do týmu soupeře. Volba padla na naši maminu. Vždyť to byla jen máma, nikdo významný. A ejhle. Od tohoto okamžiku se štěstěna obrátila a začal vyhrávat tým Robotů. A milá máma si opět užívala příjemných zážitků a její bývalí kolegové pykali. Po pár dalších kolech to byl červený tým, který musel věnoval svého hráče soupeři. Zcela nepochopitelně se rozhodli pro naši mámu. Těžká chyba. Štěstí se opět otočilo a zelení začali zase vítězit. O tom, že máma nosí štěstí už nikdo nepochyboval (snad jen mužské části hráčů to ještě nedocházelo).
Abych to zkrátila. Naše máma od dvou dětí prošla všemi koly soutěže až do finále - aniž by jednou jedinkrát okusila potupu trestu! Vždy byla v týmu, který zvítězil a ona si tak užívala pouze krásnou tvář Japonska. To už si toho všímala i místní média a dokonce byla pozvaná i do místní ranní show. Ve finále zůstaly pouze dvě ženy - máma od rodiny a - světe div se - ona nevýrazná prodavačka knoflíků! Porazily všechny atlety, sportovce, vysokoškolské studenty, drsné chlapy i svalnaté ženy. Japonsko bylo nadšené.
Jejich poslední souboj byl velice vyrovnaný. O pár vteřin nakonec vyhrála máma. Když jsem si tak pouštěla na internetu starší díly, všimla jsem si pár věcí. Hlavní byla ta, že u většiny soutěží se hrálo o to, udržet pozornost na více podnětů (sbírání předmětů s určitou barvou, koordinace běhu na běžícím pásu, hluk okolí, atd.)... všichni vymýšleli strategii... máma se jen zamyslela a řekla: "A to je soutěž? Jsem máma od dvou dětí, tohle je moje každodenní realita." Z toho plyne, že mateřství vás nepřipraví na prestižní atletické soutěže. Zato z vás udělá člověka, kterého nerozhodí náhlá nutnost improvizace, bojové podmínky, nechutné požadavky, práce rozdělená na vteřiny, přeskakování z tématu na téma. Jako máma (zvlášť od více dětí) víte, že na světě není nic jisté - ani obsah nejbližších minut. Plánování? Proč ne, ale v příští vteřině už může být vše zcela jinak, tak počítejte i s tím. Důležité je neskuhrat, usmívat se a bojovat. Peníze vás zato sice asi nečekají (asi ani vděčnost rodiny nebo okolí), ale vaše duše bude vyrovnaná. A občas (třeba při sledování show jako byla tato) si můžete s úsměvem říct: "Nikdy nepodceňujte mámy od dětí!"
pondělí 12. listopadu 2012
A proč si proboha jela ve vánici? Když ono jen pršelo...
Téměř všichni už o mě ví, že jezdím každou sobotu dopoledne na Farmářský trh. Nejinak tomu mělo být i osudnou sobotu. Ráno jsem se nachystala a jen tak letmo koukla z okna. Venku mírně poprchávalo a šedivá obloha dávala tušit, že se stav moc nezlepší. Předpověď hlásila sníh - ten se ale dal očekávat někde na horách - a ne v Praze. Přesto jsem si raději vzala podkolenky, teplou čepici a i dlouhoprsté rukavice na kolo.
Už cestou k řece se situace začala zhoršovat. Déšť sílil a já měla díky nevhodným teniskám brzo nohy celé promáčené. Taky rukavice se ukázaly zcela nevhodné. Kupovala jsem je jako speciální cyklistické - zimní. Tak to alespoň uváděl výrobce. No, od toho dne letěly do kouta a vyzvednu je asi až na jaře. Cestou se totiž zcela promočily a já začala mít potíže se řízením. Foukal silný protivítr a déšť se pomalu začal měnit ve sníh.
Na trh jsem přijela ve zbědovaném stavu. Po sundání rukavic jsem měla prsty jasně červené a ani jsem nemohla odpočítat drobné. Džínovina kalhot zmrzla a já si nemohla ani dřepnout. V botách čvachtalo. Co teď? Rychle jsem nakoupila vše potřebné, zhluboka se nadechla a vyrazila zpátky. Jiné řešení ani nebylo možné. Nevzala jsem si s sebou ani zámek, nemohla jsem tedy kolo někde přivázat a jet zpátky MHD. Vzít kolo s sebou mohu jen do metra a to by obnášelo kličkování městem k nejbližší zastávce a tam manipulaci s těžkým kolem a nákladem. Nejjednodušší tedy doopravdy bylo sednout zase na kolo a spolehnout se na pomoc motoru.
Už jsem měla skoro polovinu zpáteční cesty před sebou a s vidinou blížícího se krpálu jsem se letmo podívala na ukazatel stavu baterie. Málem jsem spadla z kola. Vlivem silného protivětru a mrazu se baterie téměř vyčerpala už na cestě tam. Pesimisticky mi zrovna zmizela další čárka. Únava mi už brala poslední síly a já se jen tiše modlila, abych si domů neplánovaně nepřivezla i suvenýr v podobě omrzlin. V prostřed největšího kopce motor na chvíli vynechal, naštěstí se po chvilce vrátil. Už už jsem si nahoře chtěla vydechnout - když tu najednou kolo pode mnou začalo tancovat. Čerstvý sníh zasypal spadané listí a já teď sotva držela balanc. Má stopa na cestě musela vypadat velice zajímavě. Nakonec mě kolo začalo zase poslouchat a já mohla jet dál. Mé schopnosti byly vyzkoušeny ještě jednou. Za hustého sněžení jsem dojela pod poslední strmý kopeček. Na jeho vrcholu mé kolo začalo zase jankovatět. Tentokrát už za to mohlo regulérní náledí pod sněhem. Místo na manévrování bylo o dost menší a já nakonec potupně najela na hlubší sníh v místě, kde bývala ještě před hodinou tráva. Podařilo se mi nespadnout a dojela jsem až ke dveřím paneláku.
Z vestibulu na mě zírala překvapená sousedka. Otevřela mi dveře a řekla, že ona sama vůbec netuší, jestli má jít v tomhle ven. Poněkud nelogicky jsem jí odpověděla: "Sněhulák se vrátil." a vsoukala jsem se do výtahu. Tam jsem stála přímo proti velikému zrcadlu. Začala jsem se smát. Byla jsem celá zasněžená a evidentně zrmzlá. Doma jsem ze sebe začala strhávat mokré oblečení. Suché jsem měla jen záda a část hrudníku. Vše ostatní promoklo. Chtěla jsem se ohřát ve sprše. Voda mi však přišla ledová (i když zrcadlo se už dávno zamžilo párou) a bodala mi do nohou jak jehličky. Rychle jsem tedy vylezla ven, převlékla se do suchého a zabalila do deky. Zuby se mi rozjektaly a celá jsem se rozklepala. Připravený oběd jsem musela jíst těsně nad talířem - jinak bych do úst nic nedonesla. Klepala jsem se jak drahej pes ještě víc jak půl hodiny. Po pár hodinách jsem se odvážila podívat se pořádně na prsty u rukou a na nohou. Vše bylo naštěstí v pořádku. Druhý den mě rozbolely stehna. Přičítala jsem to námaze při balancování. Až poté jsem si všimla, že mám stehna celá rudá a na dotek silně bolestivá. Ještě víc jak týden mi připomínala, že se mám více teple oblékat.
A co ten nadpis článku? Je to totiž nejčastější reakce na moje sobotní povyražení. Když jsem někomu řekla, že jsem jela na kole, tak jsem dostala vynadáno, že za vánice se nejezdí. Ale ona nebyla! Já jsem vyjížděla za mírného deště (spíš mrholení) a upřímně - čekal by někdo z vás na začátku Listopadu sníh uprostřed Prahy?
Už cestou k řece se situace začala zhoršovat. Déšť sílil a já měla díky nevhodným teniskám brzo nohy celé promáčené. Taky rukavice se ukázaly zcela nevhodné. Kupovala jsem je jako speciální cyklistické - zimní. Tak to alespoň uváděl výrobce. No, od toho dne letěly do kouta a vyzvednu je asi až na jaře. Cestou se totiž zcela promočily a já začala mít potíže se řízením. Foukal silný protivítr a déšť se pomalu začal měnit ve sníh.
Na trh jsem přijela ve zbědovaném stavu. Po sundání rukavic jsem měla prsty jasně červené a ani jsem nemohla odpočítat drobné. Džínovina kalhot zmrzla a já si nemohla ani dřepnout. V botách čvachtalo. Co teď? Rychle jsem nakoupila vše potřebné, zhluboka se nadechla a vyrazila zpátky. Jiné řešení ani nebylo možné. Nevzala jsem si s sebou ani zámek, nemohla jsem tedy kolo někde přivázat a jet zpátky MHD. Vzít kolo s sebou mohu jen do metra a to by obnášelo kličkování městem k nejbližší zastávce a tam manipulaci s těžkým kolem a nákladem. Nejjednodušší tedy doopravdy bylo sednout zase na kolo a spolehnout se na pomoc motoru.
| Na trhu jsem si mohla vyfotit i jednoho krasavce. |
Už jsem měla skoro polovinu zpáteční cesty před sebou a s vidinou blížícího se krpálu jsem se letmo podívala na ukazatel stavu baterie. Málem jsem spadla z kola. Vlivem silného protivětru a mrazu se baterie téměř vyčerpala už na cestě tam. Pesimisticky mi zrovna zmizela další čárka. Únava mi už brala poslední síly a já se jen tiše modlila, abych si domů neplánovaně nepřivezla i suvenýr v podobě omrzlin. V prostřed největšího kopce motor na chvíli vynechal, naštěstí se po chvilce vrátil. Už už jsem si nahoře chtěla vydechnout - když tu najednou kolo pode mnou začalo tancovat. Čerstvý sníh zasypal spadané listí a já teď sotva držela balanc. Má stopa na cestě musela vypadat velice zajímavě. Nakonec mě kolo začalo zase poslouchat a já mohla jet dál. Mé schopnosti byly vyzkoušeny ještě jednou. Za hustého sněžení jsem dojela pod poslední strmý kopeček. Na jeho vrcholu mé kolo začalo zase jankovatět. Tentokrát už za to mohlo regulérní náledí pod sněhem. Místo na manévrování bylo o dost menší a já nakonec potupně najela na hlubší sníh v místě, kde bývala ještě před hodinou tráva. Podařilo se mi nespadnout a dojela jsem až ke dveřím paneláku.
| Takhle vypadalo moje kolo už před dveřmi bytu. |
Z vestibulu na mě zírala překvapená sousedka. Otevřela mi dveře a řekla, že ona sama vůbec netuší, jestli má jít v tomhle ven. Poněkud nelogicky jsem jí odpověděla: "Sněhulák se vrátil." a vsoukala jsem se do výtahu. Tam jsem stála přímo proti velikému zrcadlu. Začala jsem se smát. Byla jsem celá zasněžená a evidentně zrmzlá. Doma jsem ze sebe začala strhávat mokré oblečení. Suché jsem měla jen záda a část hrudníku. Vše ostatní promoklo. Chtěla jsem se ohřát ve sprše. Voda mi však přišla ledová (i když zrcadlo se už dávno zamžilo párou) a bodala mi do nohou jak jehličky. Rychle jsem tedy vylezla ven, převlékla se do suchého a zabalila do deky. Zuby se mi rozjektaly a celá jsem se rozklepala. Připravený oběd jsem musela jíst těsně nad talířem - jinak bych do úst nic nedonesla. Klepala jsem se jak drahej pes ještě víc jak půl hodiny. Po pár hodinách jsem se odvážila podívat se pořádně na prsty u rukou a na nohou. Vše bylo naštěstí v pořádku. Druhý den mě rozbolely stehna. Přičítala jsem to námaze při balancování. Až poté jsem si všimla, že mám stehna celá rudá a na dotek silně bolestivá. Ještě víc jak týden mi připomínala, že se mám více teple oblékat.
A co ten nadpis článku? Je to totiž nejčastější reakce na moje sobotní povyražení. Když jsem někomu řekla, že jsem jela na kole, tak jsem dostala vynadáno, že za vánice se nejezdí. Ale ona nebyla! Já jsem vyjížděla za mírného deště (spíš mrholení) a upřímně - čekal by někdo z vás na začátku Listopadu sníh uprostřed Prahy?
čtvrtek 18. října 2012
Vlídné slovo i Poštu obměkčí
Každý z nás musí někdy na Poštu. Na pražských sídlištích žádný problém. Jen v mém docházkovém okolí jsou tři - stačí si jen vybrat. Přesto mám nejradši tu nejbližší. Má číselný vyvolávací systém a pohodlné sedačky. Bohužel nejsem jediná a tak je to občas na dlouhé čekání. Proto se snažím své potřeby kumulovat a chodit tam vyřizovat co nejvíc věcí najednou.
Nejčastěji chodím na poštu s kočárkem, občas si na pomoc vezmu kolo. V tom případě jsem po dojezdu až donedávna tiše skřípala zuby. Před Poštou je malé parkoviště, velký volný prostor a jedna lampa. Kam s kolem? Uvázat k lampě je logické, leč nelegální. Zábradlíčko nedostatečné. Vzít kolo s sebou dovnitř nemyslitelné. Jednoho dne jsem se zdravě naštvala a sedla k počítači. Snažila jsem se psát mile, ale důrazně. Za pár dní mi přišla slibná odpověď. Nic prý nezaručují, ale stojany se možná postaví.
Na nějakou dobu jsem neměla na Poštu cestu a tak jsem na celou věc zapomněla. Až včera... jdu takhle podat balíček a ejhle! Přímo u vchodu se skví krásný nový stojan. A žádný laciný lamač výpletů! Kvalitní připevněná konstrukce. Na vyřízení balíku jsem čekala půl hodiny, láskyplně jsem tedy sledovala frmol u vchodu.
Stojan sloužil jako prolézačka pro děti, opěrátko pro unavenější dospělé a dokonce i ke svému určenému účelu - tj. k parkování kol. Na můj vkus by mohl být dvojnásobné velikosti, ale chápu, že i tohle bylo ohromné vítězství. Teď ještě sednout znovu k počítači a znovu psát - tentokrát poděkování. Za dobré skutky by se totiž děkovat mělo - nějak se ten proud stížností vyvážit musí :o).
Nejčastěji chodím na poštu s kočárkem, občas si na pomoc vezmu kolo. V tom případě jsem po dojezdu až donedávna tiše skřípala zuby. Před Poštou je malé parkoviště, velký volný prostor a jedna lampa. Kam s kolem? Uvázat k lampě je logické, leč nelegální. Zábradlíčko nedostatečné. Vzít kolo s sebou dovnitř nemyslitelné. Jednoho dne jsem se zdravě naštvala a sedla k počítači. Snažila jsem se psát mile, ale důrazně. Za pár dní mi přišla slibná odpověď. Nic prý nezaručují, ale stojany se možná postaví.
Na nějakou dobu jsem neměla na Poštu cestu a tak jsem na celou věc zapomněla. Až včera... jdu takhle podat balíček a ejhle! Přímo u vchodu se skví krásný nový stojan. A žádný laciný lamač výpletů! Kvalitní připevněná konstrukce. Na vyřízení balíku jsem čekala půl hodiny, láskyplně jsem tedy sledovala frmol u vchodu.
Stojan sloužil jako prolézačka pro děti, opěrátko pro unavenější dospělé a dokonce i ke svému určenému účelu - tj. k parkování kol. Na můj vkus by mohl být dvojnásobné velikosti, ale chápu, že i tohle bylo ohromné vítězství. Teď ještě sednout znovu k počítači a znovu psát - tentokrát poděkování. Za dobré skutky by se totiž děkovat mělo - nějak se ten proud stížností vyvážit musí :o).
| Své kolo si na chvilku odložila i naše Fanynka |
pondělí 24. září 2012
Deštivé rozloučení s Kodaní
Poslední den se mi ani nechtělo
vstávat. Vidina plahočení se s bagáží (místo pohodlné jízdy
na kole), bezcílné bloumání městem a nakonec úmorná celonoční
cesta autobusem – no koho by to už předem neotrávilo. Zapomněla
jsem však na zálibu mého muže v plánování.
Už den předem sestavil možné trasy
okolo místních zajímavostí, ráno přebalil všechny
zavazadla tak, aby se dala zapojit za kolo a domluvil jeho vrácení
až na pozdní večerní hodinu. Já sama jsem si v předstihu
všimla, že místní snídaňový bufet se dá za „pár“ korun
předělat v polední menu a ještě před snídaní jsem se
domluvila s personálem. K obědu jsme si tedy vytvořili každý
několik sendvičů dle chuti a bylo vyřešeno. Zbývalo už jen
odhlásit se z hostelu, pozdravit pár zbylých kolegů a hurá na
závěrečný výlet.
| plně naložené kolo |
Místní verzi MHD jsme ihned zavrhli.
Ne že by byla špatná... jen bylo docela hezké počasí a peněz
už taky moc nezbylo. Měli jsme i dost času, pomalým krokem jsme
tedy procházeli parkovitou krajinou a po chvilce se vnořili do
města. Cestou jsem si všimla na zemi značkového dětského
svetříku. Má česká duše mi radila: „Zvedni ho a strč do
batohu. Holky by ho ještě unosily.“ Nakonec jsem odolala sirénám
a jen jsem v duchu politovala rodiče, kteří se teď po něm asi
shání. Po pár metrech nás najednou s hlukem dojely dvě cyklistky
a že prý jsme něco vytrousili na cestě. A podávají mi onen
svetřík. S úžasem jsem si vzpomněla, že okolo nás obě slečny
letmo projížděly (nebýt křiklavých holinek, ani bych si jich
pořádně nevšimla). Poděkovala jsem tedy a vysvětlila situaci.
Ještě dlouho jsem se pak v duchu červenala, když jsem si
uvědomila rozdílnost výchovy.
Ve městě jsem vytáhla foťák a jala
se dokumentoval kola. Fotila jsem si kola exotická, výstavní,
nezvyklá i zdánlivě obyčejná. Ať žije vynálezce digitálu.
| "parkoviště" u paneláku |
Zanedlouho nás obklopil dav lidí s
batůžky. Ze začátku jsem si myslela, že je na nábřeží tak
živo, protože je neděle okolo poledne. Až když mi nějaká paní
chtěla vnutit samolepku a divila se, kde mám kartičku, uvědomila
jsem si pravý důvod. Městem procházel pěší maraton
(walkathon). Nejednalo se o uzavírku silnic, násilné oddělení od
běžných chodců nebo záplavu reklamních balónků nad hlavou
(jak známe z Prahy). Místo toho jen prostě pohodových krokem šel
mnohasethlavový dav lidí. Šlo se vycházkovým krokem, někdo v
pohorkách a jiný jen v sandálech. Staré paní a matky s kočárky,
každý si švitořivě povídal s ostatními. U křižovatek stál
člověk ve vestičce a v rukou dřímal šipku se směrem a vesele
ukazoval. Úsměv byl vůbec
všudypřítomný. Zavrhli jsme tedy původní plán a na dlouhou
dobu se k davu přidali.
| walkatoncům hrála do kroku i veselá kapela |
Nedaleko centra jsme se vydali vlastní
cestou a promněnili poslední koruny za suvenýry a sladkosti. Ještě
pár zastávek v parku a u kanálu a byl pomalu čas jít vrátit
kolo. Náhlý prudký liják nás zaskočil, netrval naštěstí
nijak dlouho. Kolo jsme bez potíží vrátili a zjistili, že
zastávka autobusu je sice blízko, ale bez jakéhokoli zázemí.
Kojení v dešti na lavičce není zrovna pravé ořechové. Autobus
přijel bez výrazného zpoždění a mohli jsme nasedat. S lítostí
jsem vzpomínala na luxus vlaku. Tentokrát musela být Josífka
celou dobu upevněná v autosedačce a to se jí vůbec
nelíbilo. Všichni okolo nás ztuhli už při našem nástupu.
Zřetelně jsem viděla šok v jejich očích a myšlenku, že tuhle
noc se asi nikdo nevyspí. Brzo jsem rezignovala, vyndala holku ze
sedačky a začala krmit. Jen jsem se modlila, aby autobus nikde
nehavaroval.
Holka ani nestihla usnout a už tu byl
trajekt. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Na trajektu jsem jela
naposledy ještě v dětství – a to jen přes Balaton. Z autobusu
jsem skoro vyběhla. Na krajinu už padala noc a foukal silný vítr.
Horní palubu jsme si proto jen rychle prohlídli a šup do tepla.
Tam na nás zaútočila komerce. Samé upoutávky na výhodný nákup,
automaty na pití i plyšáky, restaurace. Podlaha se houpala a cesta
utíkala velice rychle. Po výjezdu autobusu Josífka skoro okamžitě
usnula a i já jsem začala klímat.
| trajekt byl opravdu luxusní |
Probudil mě nezvyklý pohyb autobusu.
Venku se míhaly lampy a projížděly jsme asi nějakými tunely
(nebo podjezdy, v té tmě se to nedalo moc poznat). Ze svého úhlu
pohledu jsem začala mít dojem, že stále více najíždíme na
levou stranu silnice. Uvědomila jsem si, že jedeme v kuse už
rozhodně víc jak čtyři hodiny a začala jsem se trochu bát.
Řidič jel rychle, cesta byla monotóní a ideální na mikrospánek.
Nehrálo rádio ani televize, všichni poklimbávali. Co teď? Byla
jsem sice připoutaná, holka byla v sedačce (a i ta byla jištěná
pásy), přesto se mi nechtělo zpestřovat si dovolenou nějakou
havárií. Když už jsem se začala ošívat, autobus zamířil k
odpočívadlu. S úlevným povzdechem jsem si šla ven protáhnout
kosti. Komu se zastavení nelíbilo byla Josífka. Od tohoto okamžiku
se jí nedařilo znovu zabrat a já následující tři hodiny skoro
v kuse kojila. Asi jsem si to měla prožít, abych si nějak
zasloužila tu igelitku sladkostí koupených na trajektu.
Praha nás přivítala teplým počasím.
V metru jsem mi padala hlava únavou a domů jsem se sotva dovlekla.
Neplánovaně jsem návrat domů oslavila švédským ciderem –
koupila jsem si ho na trajektu a Vráťovi se ho podařilo kousek od
paneláku prorazit o asfalt. Naštěstí má rychlou reakci a tak
zachránil víc jak polovinu plechovky. A pak už se jen relaxovalo,
vybalovalo a stahovaly fotky. A spalo a spalo a spalo :o).
pondělí 17. září 2012
Čtvrtý den v Kodani - naposledy ve skupině
Ráno předposledního dne bylo
nevlídné. Radost mi kalilo hlavně to, že jsme se tentokrát
museli odpojit od hlavní skupiny. Naši hostitelé vymysleli výlet,
který počítal s přesunem vlakem. Já vláčky ráda, nákladní
kolo ale nerado je. Rozhodli jsme si tedy udělat výlet vlastní.
Dopoledne jsme ještě jeli s celým
pelotonem. Dánové toho připravili opravdu hodně a nebylo času
nazbyt. Vše zajímavé nám tedy tentokrát řekli předem a mohli
jsme se zrychleně přesunout do města. Až mi to bylo líto. Míjeli
jsme nádherné baráčky, moderní komplexy, přístavní čtvrť.
Pauzu jsme si vydupali až v přístavu. Z něj zrovna vyplouvala
fregata historických lodí (pravda, upravených pro vození
turistů). A navíc zvednutý padací most! Přes nesouhlasné
pohledy průvodce jsme fotili a fotili. Nikomu se nechtělo jet hned
dál. To už na nás ale čekala proslavená malá mořská víla.
Její socha je v permanentních obležení turistů. Naštěstí můj
foťák ovládá funkci zoom – jinak bych ji zblízka ani
nespatřila. Ještě krátký pohled na moře a hurá zase k nádraží.
Tam jsme se rozloučili s výpravou a začali přemýšlet o další
trase. Až mě zahřálo u srdce, když za námi najednou vyběhl
jeden španělský delegát a zjišťoval, proč nejsme na peróně.
Myslel si, že čekáme na to až nám někdo pomůže s vynesením
kola. Ach, gentlemani ještě nevymřeli :o).
Protože se blížilo poledne, vyrazili
jsme hledat menší restauraci nebo kavárnu. Azyl nám poskytla
překrásná kavárnička, kde se snad zastavil čas. Nikdo nikam
nespěchal, každý si četl (pravda, většinou v počítači nebo
tabletu) a usrkával k tomu kávu nebo horkou čokoládu. Jó,
čokoláda... tu mají v Dánsku výbornou... horkou i studenou,
hořkou i sladkou... mňam. Vydatně posilněni jsme se jali
prozkoumávat město na vlastní pěst. Najednou tu nebyl žádný
průvodce ani jasně vytyčený cíl. Ze začátku jsme byli silně
nejistí. Hned v první ulici navíc chyběla ta příjemná
cyklistická stezka. Ani se nám nechtělo zpátky do provozu.
Chodník byl ale pod naši úroveň a vida, ono to šlo i bez toho
pruhu. S ním to však bylo o dost pohodovější.
Jak jsme se tak toulali, našli jsme i
kopec! Výškový rozdíl nic moc, pro nákladní kolo to bylo až
až. Cesta nás zavedla do parku, po zbytcích městských hradeb a
nakonec až k moři. Výlet nám zpestřil déšť, náladu nám ale
nezkazil. Jelo se nádherně. Stezky byly krásně upravené, chodci
měli jinak barevnou část cesty, všude zeleň a ticho. Křížení
se silnicí krásně intuitivní a bez zbytečných stresů. U moře
to kapku foukalo a jedinou vadou se nakonec ukázalo nenalezení
veřejných toalet. I ovečky na nás zabečely.
Jízda městem byla ideální pro
focení. Zajímalo mě hlavně neobvyklé parkování u nádraží
(kola naštosovaná nad sebe) i různé typy zabezpečení.
Respektive jejich absence. Hlava mi nebrala, že někdo dokáže s
klidným srdcem opustit takové fešáky a zamknout pouze zadní kolo
(a tím nemyslím, že je kolo za něj někde přivázané... pouze
je kolo znehybněno). I já bych dokázala většinu kol vzít na
rameno a odnést někam pryč. O tom, že většina sedel byla značky
Brooks a i doplňky nepatřily k nejlevnějším marno mluvit.
Samozřejmě, že jsme občas objevily vrak. Sem tam někdo ukradl
přední kolo, sedlo nebo i jen řídítka. To se ovšem týkalo kol,
která byla evidentně stará. Občas to vypadalo, že majitel se
prostě rozhodl, že když už mu někdo něco ukradl tak on tam ten
zbytek prostě nechá napospas osudu. Na jedné hromadě jsem
spočítala skoro osm pozůstatků – halabala naházených na sebe.
Jediná poctivě uzamčená kola (a to těžkým řetězem) byla ta
nákladní. Investice do nové christianie je prostě vysoká i tady.
| parkovací stání u nádraží |
Na hostelu jsme si dali skromnou (ale
výbornou) večeři a i vínečko na recepci měli. Vráťa odjel
vrátit nákladní kolo (fňuk, bude se mi stýskat) a já relaxovala
u počítačové hry. Když už jsme skoro spali, přijel zbytek
našich kolegů. Ve tvářích měli uštvaný výraz a evidentně se
něco nepovedlo. Z jejich vyprávění pak šel skoro mráz. Od vlaku
prý vedla nic moc cesta, hrad byl zavřený, mírně bloudili,
večeře se konala uprostřed nějaké matějské, její kvalita byla
mizerná... až nám záviděli, jak hezky jsme si projeli město a
okolí. Vyměnili jsme si ještě pár zážitků a byl čas jít na
kutě. Ráno nás čekalo balení, odhlášení z hostelu a
(tentokrát už pěší) rozloučení s Kodaní.
| já bych se bála nezamknout takovýho krasavce |
pondělí 10. září 2012
Třetí den v Kodani - v pelotonu a s průvodcem
Dnešní den jsem už měla celý zažít
po boku Vráti. I s holkou jsme byly připravené ráno u nákladního
kola a těšily se na výlet. Ostatní se zase těšili na Josífku.
Každý se na ní culil a cvrlikal svým jazykem. Trošku se jí z
toho motala hlava, ale úsměvy rozdávala na všechny strany.
Organizátoři si na nás dneska vzali malý megafon a pro jistotu
před odjezdem zhruba vysvětlili trasu výletu. Cílem bylo seznámit
se s infrastrukturou města.
Formální program jsem nechala na
starosti manželovi a sama vytáhla foťák a začala dokumentovat.
Pár fotek mi trvalo, než jsem se naučila fotit nerozmazaně.
Dánové nás navedli na bezproblémovou trasu bez větších
překážek. Jen se mi zdála nějaká povědomá... no jo, vždyť
tuhle stezku jsem pozorovala včera z metra. Zajásala jsem, dojela
Vráťu a začala ho upozorňovat na zajímavosti. Už včera jsem si
všimla nádherné školy a hlavně – na jejím parkovišti bylo
snad deset cargo kol. Ani dvě nebyly stejné a všechna
vypadala nádherně. V okolí nebyla žádná silnice a děti si
hrály bez omezení – dokonce ani okolo školky nebyl žádný
plot. Připomínalo mi to severskou mentalitu a zvlášť jejich
nechuť k záclonám v oknech. Oni přece nemají co schovávat.
| parkoviště u školky |
Pohodovou jízdou jsme se dostali na
první zastávku. Ejhle, naši hostitelé nás dovezli do naší
oblíbené laboratoře/půjčovny. Tam už čekal hrdý provozovatel
a před ním byly vyrovnané exponáty. Nadšeným aktivistům
vysvětlil historii dílny, ukázal interiér, dovolil nám vyzkoušet si pár
vybraných modelů a nechal si napsat názor na význam cyklistické
dopravy. Část výpravy uchvátila i jejich trička a koruny rychle
měnily majitele. Ani se nám nechtělo jet dál.
Jak jsme tak jeli městem, došla mi
jedna věc. Během jízdy jsem vesele konverzovala, fotila, kochala
se... a vůbec
nepřemýšlela nad ostatními účastníky silničního provozu.
Nemusela jsem přemýšlet o rychlostech, odbočení, křížení
aut, pravidly aj. Všechno bylo krásně plynulé, intuitivní a
ohleduplné. Auta jezdila pomaleji než v Praze, semafory byly
označeny ikonou kola, pruh pro kola byl dostatečně široký a
oddělený travnatým pásem. Průjezd křižovatkou byl modře
označen, odbočení bylo vždy nepřímé a všichni byli strašně
ohleduplní. Troubil (zvonil) jen málokdo, pro případné chyby měl
každý pochopení. Skoro až nuda. Jen bylo občas cyklistů trochu
moc a před světly se tvořily dlouhé fronty, které nestihly
projet na jeden světelný cyklus. Většina města lze navíc projet
na ten samý převod. Kopec se sice skoro nedá najít, kompenzuje to
však silný protivítr.
| není nad označené semafory |
Cesta nás zavedla i na náměstí, kde
byl (mimo jiné) automatický sčítač cyklistů – i s displejem.
Přijeli jsme dopoledne a číslo bylo okolo čtyř tisíc lidí v
jednom směru. Slušné... Jako místní zvláštnost nám taky
ukázali obří ukazatel počasí – teploměr a socha panenky na
kole a panáčka s deštníkem. Měl být viděn jen jeden z nich,
cosi se však pokazilo a my se mohli kochat oběma. Jako třešinka
na dortu se jevil vynález u světelné křižovatky. Aby cyklista
nemusel sesedat, město mu postavilo speciální zábradlíčko pro
opření nohy (nenapadá mě trefnější popis).
To už se blížil čas oběda a my
zamířili do místní botanické zahrady. Tam už na nás čekaly
sendviče. Počasí bylo zrovna slunečné, každý tedy vytáhl deku
a usadil se do trávy. Trochu jsem znejistěla. Minulý večer pro mě
sice jídlo zbylo, co ale dneska? Počítá se mnou někdo? Nebo si
mám odskočit do stánku a něco si koupit? Vyslala jsem Vráťu pro
informace. V krabici se jeden sendvič krčil a jedna z organizátorek
mi dala svolení ho sníst. Spokojeně jsem se usadila. Zhruba v
polovině jídla jsem si všimla, že manžel oné organizátorky
kouká nechápavě do prázdné krabice a ptá se po svém jídle...
ajaj... já jím JEHO příděl! Nabídla jsem se, že mu koupím
náhradní. Starší pán byl ale gentleman každým coulem a jen se
na mě usmál (a odešel si koupit jiný do nedaleké restaurace). Po
jídle jsme se vydali na prohlídku zahrady. To už se zase blížil
dešťový mrak a my se vydali na cestu.
Před deštěm jsme se schovali na
univerzitě. Čekaly nás hned dvě přednášky na téma cyklistiky.
Obě byly nesmírně zajímavé a i Josífka se chovala velice
slušně. Při odjezdu si na mě počíhal onen mračící se
organizátor se včerejška. Že prý mu nevadí, že jsem se přidala
do pelotonu, ale jestli prý hodlám taky zaplatit? A co další dny?
Trochu mne zaskočil, jeho tón nebyl zrovna příjemný. Nicméně
jsem ho ujistila, že za své jídlo hodlám zaplatit a že vše
vyřídíme spolu s Vráťou. Stačí, když mi řekne, kolik mu mám
dát. To ho trochu zaskočilo a začal koktat cosi o kanceláři. A
zmizel. Brzo jsem pochopila, že to není špatný člověk.
Jen nemá rád, když mu někdo mění plány. Česká expedice mu je
měnila pořád. První člověk navíc (v tom nebyla naše země
jediná), potom požadavek speciálního kola kvůli dítěti a před
univerzitou mu navíc polovina Čechů řekla, že místo jeho
programu radši pojedou na cyklistický festival. Nedokázal se s tím
příliš vyrovnat. Korunu tomu nasadilo vrtkavé počasí. Když nám
chtěl ukázat vzácnou architekturu a při slovech: „Do této
ulice nesmí jezdit auta, pokud nemají speciální povolení.“ se
zrovna do této ulice potřebovala dostat dodávka a naše tlupa jí
stála v cestě. Ani nedokončil projev a jeli jsme se podívat na
další zvláštnost pro cyklisty. Tentokrát to bylo spíš taková
raritka. Zkusmo nainstalovali u jedné z cest speciální odpadkový
koš. Je nakloněný tak, aby se do něj daly odpadky hodit za jízdy.
Místní se dost divili, že si taková tlupa cizinců fotí obyčejný
odpadkový koš.
Další zastávkou bylo Rudé náměstí.
Bylo tak pojmenované na počet kubánské restaurace, kde se (prý)
zastavil na něco dobrého i Castro. Dánové nabarvili celou plochu
na červeno, přidali pár rekvizit a zasadili stromy s červeným
listím. Malou chybičkou teď je, že červený povrch cyklostezky
za deště mírně klouže... a v Kodani prší skoro pořád. Po
chvilce duševního boje se náš „vůdce“ rozhodl, že opustí
nalinkovaný program a pojedeme se také podívat na onen festival.
Po dojezdu nás však čekalo zklamání. Festival se konal jinde a
jindy. Z tohoto místa teprve odjížděli účastníci spolu se
soundsystémem. Nakoukli jsme tedy aspoň do dílny a vyfotili si
nádherné grafitti.
Blížil se večer a s ním prohlídka
kanceláří organizátorů, výšlap na točitou věž (s
observatoří nahoře) a slavnostní večeře. Celé to ještě
obohatil člen irské expedice svým guerillovým zahradničením.
Na dvoře u kanceláří se
neplánovanou atrakcí stalo naše nákladní kolo. Za mírného
deště si každý chtěl vyzkoušet, jak dobře se řídí (nebo se
v něm vozí). My jsme mezitím začali řešit organizační potíže.
Christianii jsme měli zapůjčenou do pondělí. My jsme se ale do
Prahy vraceli už v neděli večer. Manželovi se podařilo zajistit
předání pomocí recepce na hostelu, nějak ale zapomněl na
složenou kauci. Co teď? Pětset dánských korun není zrovna málo.
Do toho se ještě začínal ozývat organizátor, že by měli
všichni (důraz na toto slovo a významný pohled na mou maličkost)
vyrovnat své účty, jinak nebude večeře pro nikoho. Vráťa
bytostně nesnáší takovéto situace. V nouzi nejvyšší jsem si
vyžádala telefon na provozovatele půjčovny a po pár telefonátech
bylo vše uspokojivě zařízeno. Kolo předáme jednomu z
provozovatelů u něj doma a on nám za něj dá peníze. Teď ještě
ta večeře. I to se po chvilce podařilo dojednat a mohli jsme
vyrazit.
Po mírném bloudění jsme našli
točitou věž. U jejích vhodových dveří se asi natáčel nějaký
film. Celé náměstí bylo ponořeno do uměle vytvořené mlhy a my
jen ztěží našli naší průvodkyni. Vráťa nesl Josífku, já se
ho držela za bundu a krok za krokem jsme se brodili mlhou. Svým
způsobem to bylo nesmírně romantické. Výhled na město stál
rozhodně za námahu. Věž je vysoká a ani zatažená obloha
nedokázala skrýt krásu Kodaně. Na dlouhé rozjímání nebyl čas,
žaludek hlásil nutnost večeře. Před restaurací jsme stáli jako
první a nervózně podupávali. Bohužel, Josífka už měla
výletování plné zuby (které zatím ani nemá). Vynikající
večeři jsme tedy do sebe skoro naházeli a potmě vyrazili zpátky
do hostelu. Ostatní to sice neviděli rádi, ale věděli, že ráno
se zase uvidíme. Společný sobotní výlet jsme měli absolvovat
jen zčásti, čekal nás ale nabitý vlastní program.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)